Cesty venkova

 

Kříže

Kříž jako symbol byl v našich zemích známý již dlouho před příchodem křesťanství jako součást slovanské i germánské symboliky. Nejstarší křesťanské kříže byly pravděpodobně dřevěné. Poprvé se u nás objevují v souvislosti s činností irských misionářů během sedmého století. Velký rozmach jejich vztyčování nastal ve století devátém s příchodem moravských věrozvěstů a nařízením Karla Velikého budovat kříže podél hlavních cest Francké říše. Podoba této nejstarší drobných křesťanské architektury u nás je však dodnes neznámá. 

Nejstarší dochované kříže v krajině pocházejí z doby okolo 13. stol. Jedná se o kamenné kříže přibližně metr vysoké se stesanými zakulacenými rameny, lidově nazývané baby. Časté jsou především v severním a západním pohraničí, v Karlovarském a Plzeňském kraji. Pravděpodobně o něco mladší než kamenné kříže jsou tzv. křížové kameny, které jsou rozšířeny zejména na Českomoravské vysočině. Na rozdíl od kamenných křížů, které mají skutečně tvar kříže, křížové kameny jsou stély, podobné náhrobním kamenům, ve kterých je kříž vytesán.
Svébytným typem jsou tzv. antropomorfní kříže známé z Lounska, jejichž obrys je podobný lidské postavě.
Čtvrtým typem kamenného kříže jsou takzvaná křížová kola či kruhové stély, vyskytující se na severním Plzeňsku a na R akovnicku. Někdy se také nazývají celní kola. Mnohými odborníky jsou považovány za prastaré dopravní značky, doklady dávných průchozích tras v krajině, respektive označení celních míst.

Dřevěné kříže se v naší krajině vyskytují už od počátku šíření křesťanství. Důvodem jejich dlouhodobé obliby bylo jdnak snadné zhotovení, jednak sám ušlechtilý a oblíbený materiál dostupný i prostým lidem. Dřevěné kříže byly doslovnější citací původního křesťanského vzoru. Leckde ještě můžeme vidět část staršího dřevěného kříže vloženou do schránky uvnitř kříže nového, kamenného, jak tomu bývá u relikvií. Zlatá doba dřevěných křížů nastala v období protireformace. Monumentální kříže byly vztyčované na okrajích vesnic jako symbol návratu obce ke katolickému vyznání. Tyto kříže  v krajině  již nejsou. Do dnešních dob  se dochovalo mnoho nepůvodních dřevěných křížů s polychromovaným plechovým tělem Krista, které byly v obcích vztyčovány zejména v souvislosti s jezuitskými misiemi.
Velké množství křížů ve volné krajině však vzniklo přičiněním jednotlivců jako přirozený projev zbožnosti zejména v první polovině 18. století. Stávaly samostatně nebo v trojici jako jednoduchá forma kalvárie, často doložitelná místním názvem u třech svatých.
Poslední významný nárůst počtu dřevěných křížů narychlo vyráběných z měkkého dřeva pak lze doložit účetními knihami po napoleonských válkách. Přestože se původní volně stojící dřevěné kříže nedochovaly, mnohde se přímo na jejich místě dodnes nacházejí mladší kříže kamenné či litinové.

Svébytným typem dřevěného kříže  je kohoutí kříž (lat. arma Christi – nástroje Kristovy), který se k nám rozšířil z Bavorska v 18. a 19. století a hojně se vyskytoval v Pošumaví. Dodnes se jich dochovalo pouze několik. Jméno získal podle kohouta umístěného na vrcholu. Ten je spolu s dalšími až dvaceti nástroji a symboly umučení součástí vysokého dvojramenného kříže s figurou ukřižovaného Krista. Základní atributy (lebka, kopí a tyč s hubkou namočenou v octu) však bývaly rozšířené i u některých variant běžných křížů.

Litinovým křížům s kamennými podstavci, které se u nás začínají objevovat koncem 18. století, předcházely kříže kované. Vzhledem k vysoké ceně železa a jeho zpracování však nebyly příliš časté. Na druhé straně litinové kříže se během 19. století staly široce dostupnými a jejich vztyčování bylo podporováno i šířícím se romantickým historismem druhé poloviny století. Kříže bývaly doplněny o nápisy na kamenném soklu či plechové cedulce na vrcholu. Litinové kříže byly počátkem 20. století postupně vytlačovány kříži z mramoru a umělého kamene. Dodnes se  v nepřerušené tradici používají například na území Rakouska či Bavorska.

Umístění křížů v krajině se řídilo hluboce zakořeněnými zvyklostmi. Ve Správě křesťanské (Praha 1710) A. Chanovský píše, že boží muka  byla budována již od dob knížete Boleslava a biskupa Vojtěcha „aby tudy přetrženy byly všelijaké čáry, kouzla, ano i modlářství, které pohané ďáblům zvláště na rozcestí činili.“  Do 19. stol. se označení boží muka běžně používalo i pro kříže.
Velmi často se kříže umísťovaly na rozcestích. Symbolika rozcestí byla důležitá již u pohanských národů a kříže na nich plnily funkci ideologickou i ochrannou, například před duchy popravených, často pohřbívaných právě na rozcestích. Kříže byly tradičně umisťovány také poblíž vstupu do kostela a na hřbitov, aby svou přítomností tato místa symbolicky posvěcovaly a zároveň vytvářely prostor pro individuální modlitbu.
Patrně největší počet volně stojících křížů však vznikl jako univerzální sakrální symbol, pevně spjatý s určitým místem, jako připomínka události, vyjádření vděku, či jako pouhé zdůraznění důležitosti nějakého místa. Meze, rozcestí, studánky...
Pozoruhodným příkladem takového umístění jsou i tzv. emigrantské křížky, které byly vztyčovány těmi, kdo se rozhodli natrvalo opustit svou zem.

Samostatným a velmi oblíbeným typem křížů jsou takzvané smírčí kříže či smírčí kameny. Jedná se většinou o drobný kamenný kříž či křížový kámen (do 1,5 m výšky), původně vztyčený na místě, kde se stal hrdelní zločin nebo neštěstí. Smírčí kříže jsou velice různorodé co do kvality a formy provedení. Společným znakem bývá i nápis oznamující jméno zabitého, rok tragédie a vyobrazení vražedné zbraně (nože, kuše atd.),  symbolu povolání zavražděného. Jejich rozšíření souviselo jednak s dobovou hustotou osídlení a pravděpodobně i s rozšířením tzv. magdeburského práva. Větší hustota smírčích křížů je v oblastech obydlených německou menšinou.  Zhotovení smírčího kříže provinilcem bylo součástí rituálu uzavření smírčí smlouvy, likvidovalo pachatelovu trestnost a znamenalo uznání viny, odprošení, vyplacení se a pokoru. Smírčí kříže se u nás začaly vyskytovat s nástupem gotiky a přestáváme s nimi setkávat během 17. století, kdy proběhla celková změna právního systému.

 

Boží muka

(boží muky, boží umučení, boží mučka, boží moučka, mučení, zastavení)

Boží muk jsou kamenným, popř. dřevěným sloupem stavěným podél cest v Čechách od konce 13. stol. do I. světové  války. Základní podoba božích muk se skládá ze tří částí – hranolového podstavce, sloupu a schránky, tzv.kaplice, která je zakončena většinou dvojitým křížem. Kaplice byla později někdy nahrazená soškou. Obsahuje výklenek s obrazem nebo  reliéfem s tematikou umučení Ježíše Krista. S gotickým vzhledem těchto stavbiček se setkáváme v krajině až do 16. století. Původně se v horní duté části pod stříškou zapaloval oheň za zesnulé. Přísná gotická forma se s příchodem renesance uvolňuje, hranaté sloupky jsou nahrazovány kulatými. Na schránce přibývá dekorace. Nejčastější podoba božích muk u nás je však barokní. Barokní boží muka se vyznačují se jednotným dynamickým výtvarným pojetím a větší výškou, bývají doplněna o nápisy a letopočty.
Kolem poloviny 18. století bývá výtvarné řešení natolik bohaté, že se celková koncepce božích muk vytrácí. V průběhu vrcholícího baroka dochází k jejich typologickému prolínání s mariánským, či morovým sloupem. Někdy je nahrazují volně stojící sochy světců či kalvárie.
Koncem 18. stol. dochází ke zvratu. Ubývá dekorace a vedle střídmé klasicistní formy se navrací i renesanční a následně v 19. stol. i gotická podoba božích muk. Určujícím byl vždy vkus zadavatele a schopnosti zhotovitele. 
Datace, která se na božích mukách někdy nachází, se může vztahovat k jejich opravě či dokonce výměně některé části (zpravidla kaplice).
Kromě Česka jsou boží muka hojně rozšířena v jižním Německu a severovýchodních Alpách (kde se často dochovala právě v gotické podobě). Nachází se však i v dalších německy mluvících částech Evropy (včetně protestanských zemí). Kromě tradiční čtverhranné podoby jsou známa i boží muka v podobě trojbokého hranolu – symbol sv. Trojice.
Podle způsobu provedení se boží muka dělí na sloupková (se štíhlým dříkem) a pilířová (s robustním zděným dříkem). V severních Čechách se hojně vyskytují nízká, jednostranně orientovaná boží muka, zvaná zastavení. Vyznačují se velmi krátkým dříkem a svým vzhledem se nachází na pomezí božích muk a výklenkových kaplí.
Boží muka byla realizována zejména při poutních a frekventovaných obchodních cestách (zpravidla v  těsné blízkosti obcí) a to zejména jako výraz vděku (méně často i jako pomníky válečných neštěstí, hladomorů a jiných historických událostí). Mnohdy se s nimi setkáváme rovněž přímo na návsích a známá jsou i ta, která stojí při cestách na popraviště. Názvy božích muk bývají odvozeny podle jejich zasvěcení či jmen objednavatelů, často na božích mukách pečlivě uvedených či přímo vyobrazených společně s celou rodinou. 

 

Zvoničky

Drobná stavba věžového typu, která sloužila k odměřování času, oznamování úmrtí, vyhlašování poplachu i při slavnostních příležitostech. Každé oznámení mělo svůj vlastní způsob zvonění. Zvoničky se zřizovaly tam, kde nebyl v blízkosti kostel či kaple se zvonicí.
Jejich podoby jsou různé, od jednoduchých dřevěných vidlic se zvonem zavěšeným pod šindelovou stříškou (vidláky), po složité obedněné věžovité konstrukce se zděnou komorou.Nejstarší dochované zvoničky pocházejí z 16. století. K jejich masívnímu rozšíření však dochází díky nařízení Marie Terezie z roku 1751 (součást ohňového patentu). Právě z této doby také pochází většina dochovaných zvonic.Někdy bývaly zvoničky rozšířeny o krytý prostor, který sloužil jako úkryt zvoníka a sklad hasícího nářadí, a tak se z některých zvonic postupně vyvinuly požární zbrojnice. 

 

Kaple

Kaple (kapličky či kapla) zahrnují široké spektrum sakrálních staveb a stavbiček, vyplňující prostor mezi božími muky, zvonicemi a kostely. Za drobnou sakrální architekturu jsou považovány, pakliže jejich měřítko nepřesáhne své okolí ,když své okolí spíše doplňují, než aby mu dominovaly.
Samotné slovo kaple je pravděpodobně odvozeno od latinského slova capella (cupella) značícího malý hrob, tj. raně křesťanský památník nad hrobem mučedníka, z něhož se kaple vyvinuly.
Volně stojící kaple u nás začaly vznikat po třicetileté válce. Byly nejvíce budovány jako kaple návesní, plnící funkci malého kostelíka k místní pobožnosti. Často se také budovaly na kraji obce, jako alternativa křížku či božích muk, většinou ve směru farního kostela. Do volné krajiny byly umisťovány zejména v souvislosti s poutními cestami. Obvyklé je pak zasvěcení kapliek sv. Jakubovi či Kryštofovi – ochráncům poutníků. Kaple byly rovněž budovány přímo na poutních místech, případně ve větším počtu vytvářely tzv. velké pašije známé též jako křížové cesty zakončené kalvárií, které byly místem konání velkopátečních poutí. Rozšířeným zvykem bylo budování kaplí při studánkách a pramenech, nejenom při poutních cestách. Konstrukce kapličky v některých případech dokonce tvořila vlastní zastřešení vodního zdroje studánky.
Nejstarší typem kaplí jsou tzv. výklenkové (otevřené) kaple, které někdy bývají pro svou podobnost zaměňovány s božími muky. V jejich čelní stěně se nachází nika, v níž bývá umístěn obraz světce či výjev z křížové cesty. Otevřené kaple, někdy nazývané též jako poklony, jsou určeny k veřejné zbožnosti, k zastavení člověka i bez přítomnosti kněze.
Síňové (uzavřené) kaple naproti tomu vytváří centrální vnitřní prostor, určený pro bohoslužbu. Jejich půdorysné tvary jsou různé (čtvercové, obdélné, polygonální i oválné). Střecha bývá jehlancovitá, v některých případech je tvořena kupolí. Po vzoru božích muk bývá na střeše některých kaplí osazena kaplice (v případě uzavřených kaplí ji už nazýváme lucernou). V ní bývá umístěn malý zvon (u drobných staveb ne vždy pojmenovaný). 
Samostatnou zmínku si zaslouží tesané výklenkové kapličky (stélová boží muka), které se nacházejí v oblasti Novohradských hor. Jsou obdélného tvaru (podobného stéle či náhrobnímu kameni) a skládají se ze dvou, případně tří celistvých kamenných částí. Jejich niky a výzdoba jsou vytesány přímo do žulového materiálu. Na vrcholu jsou zakončeny křížkem a ve spodní části jsou vždy důsledně datovány (od poloviny 18. do konce 19. století). 

 

Sochy

Dá se předpokládat, že dřevěné sochy světců byly obdobně jako svaté obrázky běžnou součástí naší krajiny. V katolických zemích vznikaly přirozeně jako projev každodenní zbožnosti. Jejich přítomnost je možné doložit i ze zpráv o jejich zázračných nálezech v dutinách stromů.
Do současnosti se dochovaly zejména ty, které byly vytesány ve skále (reliéfní vyobrazení ukřižování, světců či vytesané niky jakýchsi přírodních kaplí).
S volně stojícími kamennými sochami se na venkově setkáváme až v baroku. Taková díla byla vždy považována za velmi náročná, a tak vznikala téměř výhradně jako součást významných staveb nebo zahrad. Ve volné krajině se objevují od 17. století, avšak pouze jako součást velkorysých barokních kompozic zámeckých sídel a poutních míst. Jejich počet začal narůstat kolem poloviny 18. století, nicméně byly stále prestižním dílem, které vznikalo téměř výhradně na objednávku církve či šlechty. Paralelně vznikající tvorba lidových sochařů inspirovaných barokními vzory však zachovávala barokní styl až do hloubky 19. století. Tyto lidové sochy pak byly většinou umisťovány jako alternativa božích muk nebo kaplí. Nalézáme je zejména u kostelů, hřbitovů, na návsích, na křižovatkách poutních cest, při vstupu do vesnic a poměrně často na mostech.
Sochy byly v barokním období velmi často součástí složitých, architektonicky komponovaných sloupových kompozic. Rozlišujeme mariánský sloup, morový sloup a trojiční sloup. Jejich základem je sloup, na jehož vrcholu se obvykle nachází socha Panny Marie (v případě trojičního sloupu nejčastěji Bůh Otec se Synem a holubicí Ducha svatého). Sloup bývá obklopen dalšími sochami světců, podle důvodu vztyčení nejčastěji ochránci či zemští patroni. Nejrozšířenější sochou našeho venkova je nepochybně sv. Jan Nepomucký - patron mostů a všeobecně oblíbený světec barokního období, dále sv. Florián - patron hasičů a ochránce před požáry, sv. Kryštof a sv. Jakub - patroni poutníků, sv. Roch a sv. Rozárie - ochránci před morem a sv. Juda Tadeáš - přímluvce v nesnázích. Velmi oblíbenéjsou sochy Panny Marie. Stávají samostatně nebo jsou součástí kalvárie (Kristus na kříži s postavami Panny Marie, sv. Jana Evangelisty a někdy i se sv. Máří Magdalénou). Kult Panny Marie začal sílit zejména koncem klasicismu v 19. století.

 

 Stromy

Vztah stromů a drobné sakrální architektury je velmi těsný. Podle významu, který jim člověk určí, mohou být doplňkem, nedělitelnou součástí nebo přímo architekturou samou. Strom od nepaměti tvoří základní prvek našeho prostředí. Není náhodou, že čínský znak xiū 休 (odpočinout si) je složen ze znaků rén亻(člověk) a mù 木 (strom). Kmen stromu nám kryje záda a jeho koruna nás chrání před rozmary počasí.
Nejuctívanějším druhem stromu pro mnoho evropských národů je dub. Je pozoruhodné, že jeho zasvěcení se vždy vztahovalo ke hromovládci (Řekové – Zeus, Římané – Jupiter, Germáni – Donar, Keltové – Tanaris, Slované – Perun). Slované jsou však jedním z mála středo)evropských národů, pro které nebyl tím jediným.
Rozdílnost v uctívání  jednotlivých druhů stromů se dochovala zejména v lidových zvycích.
Prvořadé postavení lípy jako národního stromu je u nás jednoznačně určeno až na Všeslovanském sjezdu v Praze roku 1848 (v opozici k dubu, prohlášenému téhož roku na Frankfurtském sněmu za symbol velkoněmectví). Patrně z předkřesťanské doby pochází zvyk vysazování takzvaných rodových lip při založení statku či narození prvního syna. Slované věřili v jejich ochrannou funkci, bylo nepřípustné jejich pokácení. Lípy sloužily jako místo pro setkání rodiny (traduje se, že při svých cestách pod nimi také kázal Mistr Jan Hus).
Historicky jsou velice dobře doloženy také hraniční stromy. Ty se používaly jako nejjednodušší způsob přesného značení státní hranice od středověku až do 18. století. Upravovaly se pro snadné rozpoznání lizováním (osekáním). V jejich kůře byly v některých případech vyřezány (a pravidelně obnovovány) symboly jednotlivých zemí (např. bavorské routy, říšské jablko, český lev či kalich). Pro běžnou potřebu orientace strážců hranic však bývala symbolika zjednodušená, nejčastěji do podoby kříže se zatlučeným hřebem.

Spojení stromu a drobné sakrální architektury sahá nepochybně do předkřesťanské doby. Následný zvyk spojování stromů a křesťanských staveb bývá často vykládán jako doklad cíleného christianizačního procesu, který překrýval pohanské kulty novými významy - slunovrat Vánocemi, oslavy jara Velikonocemi apod. Je však možné vykládat toto spojení i jinak. Stromy často sloužily jako přirozená součást architektury prostě tím, že na ně byl jako na stěnu připevněn svatý obrázek, soška nebo kříž. Známý a ne ojedinělý je příklad z obce Křešice (poblíž Litoměřic), kde byl dokonce kolem olše s mariánským obrazem stojící poblíž poutní studánky postaven barokní kostel. Zbytek stromu se pak ještě po dlouhá léta nacházel za oltářem. Do souvislosti s tímto projevem každodenní zbožnosti je možné klást i zázračné nálezy křížů a sošek zarostlých v nitru kmenů starých stromů.Jiný pohled na spojení drobné sakrální architektury a stromu nabízí souvislost antropomorfního charakteru drobné architektury a ochranné funkce stromu. Stromy byly často vysazovány (nejčastěji v sudém počtu) kolem křížků, božích muk i kaplí, což bývá chápáno zejména jako vytváření jakéhosi posvátného okrsku. Nabízí se však možnost chápat tyto stromy také jako prostředek k vytvoření příjemného místa krytého před nepohodou, místa viditelného i z velké dálky a místa pevně daného – svázaného kořeny se zemí. 

 

Ostatní drobná architektura v krajině

Značení hranic

Hraniční znaky jsou nejčastějším zástupcem drobné architektury v naší krajině. Jsou dokonce natolik běžnou součástí naší krajiny, že si jejich přítomnost mnohdy vůbec neuvědomujeme.
Nejstarším a dodnes nejrozšířenějším způsobem značení hranice jsou hranice přirozené (řeky, potoky, ostré horské hřebeny). Dokud bylo lidské osídlení řídké a naše zem dosud málo kolonizovaná, považoval se za hranici také přibližný střed lesa, který lidská sídla odděloval (per mediam silvam). Tento způsob vymezení však zákonitě vedl ke sporům a záškodnickým šarvátkám. Přesné vymezení se stalo záhy nezbytným, nejen z důvodů přesného určení majetku, ale také pro vymezení působnosti určitého práva.Umělé značení hranic procházelo dlouhým vývojem. Od středověku až do poloviny 17. století se zpravidla jednalo o kombinaci fyzických znaků a lidské znalosti. Vytyčování a pravidelné obnovování hranic bylo pořádáno za účasti zástupců obyvatel z jejich sousedství (starých a mladých) a často se pojilo s oslavami a výplatou za spropitné, aby zůstalo v paměti.  Hraniční znaky byly nedotknutelné, opředené pověrami a kletbami na jejich narušitele. V toto směru je vypovídající i kodifikovaný rituál mezní přísahy (svědci v případném sporu museli přísahat v hrobě, někdy i s drnem na hlavě).
Pro různé druhy hranic (vzdělávací, obecní, držebnostní a zemské) byly postupně ustaveni i jejich správci a ochránci. Nejprve k tomu došlo v řídce obydlených oblastech. Za nejznámější strážce zemské hranice lze u nás s jistotou prohlásit Chody, kteří střežili a udržovali lesnatou hranici česko-bavorského pomezí. Dozor nad mezníky později vykonávali dozorci zvaní sadčí, jejich údržbu (zejména natírání vápnem) také zajišťovali hajní a polesní.
Hraniční znaky liniové byly přes svou značnou pracnost velmi rozšířeným způsobem značení, zahrnujícím vyorané brázdy, příkopy (či jámy), kamenné řady, valy a zídky.
Valy a zídky vznikaly běžně s rozšiřováním zemědělské činnosti (odstranění kmenů z vyklučeného lesa). Příkopy, kamenné řady a valy sloužily k vyznačení hranic zejména v lesnaté terénu. Zídky i jámy se navíc využívaly i k loveckým účelům (do hraničních jam se chytala divoká zvěř).
Hraniční znaky bodové jsou dodnes nejrozšířenějším druhem značení. Za ty nejstarší je možné prohlásit již jmenované hraniční stromy (používané do 18. stol.) označené zářezy či přidělanými podkovami a pod. Paralelně se stromy byly používány i další, dřevěné znaky (známé jsou kůly, závory,kříže,meče či šibenice).Nejzajímavějším hraničními znaky jsou hraniční kameny – hraničníky. Zprávy o nich pocházejí už ze 13. století. Pozoruhodným zvykem, který se k nim váže od nepaměti a je dokonce vyžadován i v prováděcí vyhlášce z roku 1930, je zakopávání tzv. svědků pod kámen. Ty sloužily jako podzemní znamení a měly zajišťovat fyzické zajištění hraničníku. K těmto účelům sloužily materiály nepodléhající zkáze: odlišně zbarvená zemina, hrnce s uhlím, penízky, střepy, okuje, hřebíky, oblázky, skleněné střepy, lahve, kusy cihel a střešních tašek.Pomineme-li kamenné mohyly, nejstarším a nejrozšířenějším typem hraničního kamene je tzv. sád (sad, sad mezný, sádek, sadovec). Sád je prostý, neotesaný kámen, který je z poloviny až dvou třetin zasypán v zemi. Jeho vrchol býval, stejně jako u dalších druhů mezníků, natírán vápnem. Často byly tyto kameny dovezeny odjinud, aby se například svým zabarvením výrazně odlišovaly. Mnohem pozoruhodnějším typem hraničního značení jsou samotné mezníky. Ty jsou na rozdíl od sádů kamenicky upravovány. Obvyklý tvar mezníku byl nahoře zaoblený hranol (užívaný do konce 19. století). Známé jsou však i mezníky ve tvaru kříže, někdy chybně zaměňované za kříže smírčí. Na starých meznících bývá zpravidla vytesán letopočet a erbovní znamení či jeho část a případně i iniciály majitelů panství (u zemských mezníků symboly sousedících zemí). V 19. století se stal součástí hraničníku vytesaný kříž na jejich vrcholu sloužící k přesnému trigonometrickému zaměření
Za naše nejkrásnější hraniční znaky je možné považovat čtyři zachovalé monumentální hraničníky datované k rokům 1750–1752, které se nacházejí v Jihlavě a jejím nejbližším okolí. Nechala je zde umístit Marie Terezie, aby tím byly vyřešeny vleklé spory o jednoznačné vedení zemské hranice. Roku 1839 došlo v rámci příprav tvorby katastrálních map k přesnému vymezení katastru všech obcí na našem území. Mapy jsou dnes volně přístupné na stránkách ČÚZK, lze podle nich mnoho hraničních kamenů dohledat. Kameny byly vždy umístěné v lomech a na rovných úsecích v rozmezí 100 sáhů (53 m). Podstatné je, že pro vytyčení hranic katastrů vedle sádků mnohdy sloužily i stávající objekty drobné architektury v krajině, které však byly v některých případech (drobné smírčí kříže) přemístěny právě na nově vytyčovanou hranici. 

 

Milníky a rozcestníky

Historie milníků a rozcestníků je u nás úzce svázána s budováním státních císařských silnic. Ty se začaly soustavně budovat od roku 1752 a nahrazovaly středověkou síť zemských stezek. Jejich vzhled byl od počátku ovlivněn nařízením Marie Terezie, kterým se ukládala povinná liniová výsadba stromů. Císařské silnice byly budovány podle francouzského vzoru v dlouhých přímých úsecích, aniž významně respektovaly stávající pozemkovou strukturu.Právě v souvislosti s císařskými silnicemi se začaly budovat pevné kamenné rozcestníky. Ty nejzajímavější pocházejí z období empíru a klasicismu. Jejich podoba zpravidla vychází z formy drobného obelisku, válce či sloupu. Později získaly kamenné rozcestníky poměrně jednotnou formu štíhlého protáhlého čtverhranného sloupku, v jehož horní části byla vysekána směrovka se jménem obce a vzdáleností. Nové silnice byly také doplňovány o milníky, které udávaly přesnou vzdálenost od nultého milníku (ten býval po antickém vzoru symbolicky umístěn na hlavním náměstí města). V letech 1871–1875 byla v Rakousko-Uhersku zavedena metrická soustava. Od této doby se milníky správně nazývají kilometrovníky. Kamenné milníky, kilometrovníky, rozcestníky i patníky byly natírány na bílo (vytesaný nápis byl naopak vytažen černou olejovou barvou). 

 

Brzdné kameny

(brzdové kameny, formanské sloupy, výstražníky)

Patří mezi nejstarší dopravní značení u nás. Dodnes se dochovaly na několika místech v kamenném provedení pocházejícím pravděpodobně z 1. pol. 19. stol. Mají tvar čtyřhranného štíhlého sloupku, na jehož vrcholu je v reliéfu vytesána čuba (smyková brzda vozu – Schubben, korýtko). Sloupek, označující místo před prudkým klesáním, se nacházel zpravidla po levé straně cesty a kromě vyčerněné čuby byl natřen na bílo.               

 

Péče o okolí drobné sakrální architektury

Jeden z nejdůležitějších rysů drobné sakrální architektury je její sounáležitost s okolím. Vždy ji vnímáme jako pevnou součást prostředí -  vesnické návsi  i vnější krajiny. Tato jednota stavby a okolní krajiny bývá často vyjádřena ve spojení se vzrostlým stromem.   Z toho důvodu je velmi nešťastný zvyk vyčleňovat drobné stavby ze svého okolí jejich oplocením. Možná je důvodem oplocování snaha ochránit je před zvířaty a provozem, ale za jakou cenu?  Upření možnosti dotknout se jich vytváří odcizení mezi nimi a lidmi. Ze stejného důvodu není vhodné udržovat kolem drobných památek ani okrasné záhony, štěrkové a oblázkové zásypy nebo živé ploty. Drobným stavbám nejvíce sluší, jsou-li umístěny volně v posekaném trávníku, který plynule bez ostrého vymezení obrubníkem přechází do svého okolí.  Naopak  zapuštěné kamenné schůdky před vstupem či výklenkem sakrální architektuře sluší. 
K drobné architektuře v krajině patří vzrostlé stromy. Propůjčují jí své stáří a pevně ji spojují s místem. Navíc vytvářejí příjemné prostředí pro zastavení. Tradičními druhy stromů, které se s drobnou architekturou pojí, jsou zejména lípa, dub a kaštan. Nevhodné jsou jehličnaté stromy, zejména smrky, cypřiše a túje, které často brání ve výhledu, zakrývjí ji , nevytvářejí nad ní ochrannou korunu.
Stromu u stavbičky, který je pro danou oblast typický, umocňuje její spojení s místem. Cizorodý strom stavbu ze svého prostředí vydělujeme.
Stromy by se neměly vysazovat v příliš těsné blízkosti drobných staveb, aby nenarušily jejich základy. Vzdálenost obou  by měla být nejméně 1 – 1,5 m.
Bývá dobrým zvykem doplňovat drobnou sakrální architekturu o lavičku. Ta by měla mít co nejjednodušší podobu, zejména ve volné krajině. Dobře se například uplatňuje lavice ze dvou špalků, přes které je položena široká fošna. Pokud však budeme ke stavbě umisťovat lavici s opěradlem (například plaňkovou lavičku parkového typu), orientujme ji tak, aby nám stavba kryla bok či záda a my měli výhled do okolí. Lavici nikdy neumisťujme přímo před vchod či výklenek kaple.    

 

 

Praktické rady pro opravu drobné architektury

Od roku 1990 se stav drobné sakrální architektury u nás soustavně zlepšuje. V současné době se opravám státem nechráněné drobné sakrální architektury věnují organizace Českého svazu ochránců přírody, členové místních akčních skupin a mnohé z obcí, na jejichž katastru se nacházejí. Podstatný podíl na jejich obnově však stále nesou jednotlivci, kteří se ať sami či ve skupině rozhodnou takovou stavbu opravit a udržovat.  Zejména těmto lidem jsou věnovány následující řádky.
Péče o drobnou sakrální architekturu může mít různé podoby  -  od pravidelné údržby a drobných oprav až po kompletní obnovu torzálně dochovaného díla. V naší krajině se nachází velké množství rozpadlé či povalené drobné architektury. V mnoha případech můžeme její zbytky stále ještě nalézt v okolí místa, kde se nacházela. Její vzhled a umístění dosud bývá v paměti žijících lidí nebo v místních názvech. Pro určení přesné polohy lze rovněž využít stará mapová díla, která jsou volně přístupná na internetu. Zejména je nápomocné III. vojenské mapování ze 70. let či císařské otisky stabilního katastru ze 40. let 19. století. V případě obnovy zaniklé architektury se také vyplácí promluvit s místními obyvateli. Někdy vědí, kde jsou její jednotlivé části dnes umístěny.
Před zahájením jakékoli opravy památky by měl být informován její majitel nebo ten, na jehož pozemku se stavba nachází. V případě, že je stavba zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek, je nutné provést její opravu podle pokynů místního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. Pokud se jedná o opravu většího rozsahu, je také vhodné pořídit před zahájením prací fotodokumentaci původního stavu (zejména řešení architektonických detailů a ornamentů). Mohou se stát užitečným pomocným vodítkem v případě dalších oprav.Každá oprava je z určitého hlediska tvůrčí čin. Obnovou památky často navazujeme na dlouhý řetězec obnov, kterými památka už prošla. Mějme na paměti, že i ony jsou součástí památky a vytvářejí určitou nenahraditelnou patinu.
Názory na vzhled památek procházely vývojem a je na nás, jak se k němu postavíme. Typickým příkladem jsou kamenné architektonické prvky zděných kapliček. Až do poloviny 19. století se běžně natíraly vápnem, takže nebyly k rozeznání od okolní omítky. Při pozdějších opravách (cca před 150lety) docházelo k jejich záměrnému odhalování. Jiným příkladem je barevné řešení památek. Odhalíme ho pečlivým průzkumem pořadí vrstev jednotlivých nátěrů (vždy v malých sondách na dobře zvolených místech). Přestože barevné řešení bývalo zejména u kapliček poměrně časté, není nutné navracet se k němu za každou cenu. Protože se jedná o architekturu drobného měřítka, je z výtavrného hlediska  lepší nežli improvizovat použít na celou stavbu jednotný bílý vápenný nátěr nebo vhodný odstín pískovcově žluté barvy, která se používala zejména během 19. století.

Oprava drobné kamenné architektury (kříže, boží muka, mezníky)
V mnoha případech jsou tyto drobné objekty nakloněné či vyvrácené. Před začátkem opravy je proto nutné zajistit jejich stabilitu. Kříže a boží muka bývají usazeny na kamenném kvádru (fundamentu). V případě, že je nakloněn, je zapotřebí obkopat ho a urovnat do svislé polohy. Pokud se nachází v sypké či podmáčené půdě, je vhodné jeho odkopané okolí vypěchovat většími kameny a štěrkem. Spoje mezi jednotlivými částmi kamenného soklu byly spojovány na kamenné čepy (kostky) nebo pomocí ocelového trnu. Pokud je třeba trn nahradit (odvrtáním), je vhodné použít trn nerezový. Ocelový trn může při korozi kámen roztrhat. Puklý kámen (pískovcový i žulový) před lepením musíme důkladně očistit a vysušit. V případě, že se jedná o zatíženou část, bude nutné vsadit do spojení čep (v takovém případě stojí za důkladné zvážení pomoc zkušeného kameníka restaurátora). Pro lepení je vhodné použít epoxidové lepidlo, které díky pomalému tuhnutí umožňuje často nutnou korekci spoje. Vhodné je i kamenické lepidlo na bázi polyesterů, pro rychlost svého tvrdnutí vyžaduje ale velkou přesnost práce. Pro očištění a ošetření kamene používáme rýžový kartáč (nikoli drátěný) a vodu se 3­–5 % čpavku chránícím povrch proti mechům a plísním. Na kameni se stářím vytváří povrchová krusta, která ho chrání před degradací. Obsahuje stopy po původním opracování, proto bychom nikdy neměli povrch osekávat či přebrušovat. Pro menší vysprávky použijeme osvědčený umělý kámen (pět lžic plaveného říčního písku, dvě lžíce uleželého hašeného vápna – vápenného hydrátu a půl lžíce cementu). Vysprávky z cementové malty nejsou vhodné zejména pro své fyzikální vlastnosti (degradace přilehlého kamene i možnost vytržení zamrzlou vlhkostí).Oprava kovových částí kříže mnohdy začíná nalezením jeho zbytků. Mnohdy se vyplatí použít hledačku kovů v jeho okolí. Rozlámané kusy litinových křížů často bývají pod zemí. V případě nálezu zbylé části ulomeného kříže je zapotřebí vyjmout jeho zbytek z vrcholu kamenného soklu a kapsu pro nové osazení vyčistit. Litinový kříž je možné svařit, vyžaduje to však značné zkušenosti a znalost postupu. U svařovaných litinových křížů je vhodné ze zadní strany šrouby upevnit ocelovou páskovinu, sloužící jako jeho přídavné vyztužení. Pokud je pokryt nánosy rzi, odstraníme ji (nejlépe strojním pískováním, alternativně i kartáčem či odrezolem). Pro povrchovou úpravu kovu se tradičně užívá suříkový podkladní nátěr a povrchová úprava směsí grafitu s fermežovým olejem.

Oprava zděné architektury (boží muka a kapličky). Oprava zděné architektury musí začít jejím zajištěním. Je nutné odstranit zejména výhonky stromů, které se na ní uchytily a případné větve stromů, které se o ni opírají. Naklonění stavby bývá často způsobeno nadměrnou vlhkostí a mělkými základy. Částečně lze dosáhnout nápravy podobným způsobem jako u vzpřimování fundamentu křížků.Velmi rozšířeným nešvarem se stalo používání plastové nopové fólie, která společně s odhaleným štěrkovým ložem obklopuje patu mnohých rekonstruovaných kaplí. Tradičně užívaným způsobem ochrany omítky před vlhkostí, který navíc nevytváří takto ošklivý přechod, bylo ukončení omítky nad zemí (přibližně ve výšce 10 – 15 cm). Zbývající část byla tvořena kamenným zdivem, natřeným vápenným mlékem. V případě, že se jedná o kapli uzavřenou, výrazně pomáhá také trvalé větrání vnitřního prostoru. Před započetím opravy omítky je důležité naše vědomé rozhodnutí o podobě, do které chceme zděnou stavbu uvést. Použitím přesné omítky vytvářené strháváním pomocí latě získáme sice dokonalý povrch a ostré rohy, nicméně zmizí veškeré stopy času a stavba působí trochu uměle. Vždy však záleží na okolnostech. Tento postup je například vhodný pro exkluzivnější typ drobné architektury zámeckých zahrad. Pro drobnou architekturu v krajině se mnohdy více hodí omítka utahovaná lžící. Kromě mírně nerovného povrchu a měkce zaoblených rohů navíc získáme celkově odolnější povrch. Do dnešních dnů se dochovala na některých fasádách gotická vápenná omítka utahovaná lžící. Při opravách drobných památek je naprosto nevhodné používat sanační omítku. Zamezuje větrání zdiva, vyžene vlhkost výše a navíc se při jejím rozpadu  vytváří na rozdíl od omítek vápenných ošklivý  povrch. Omítku pořídíme ve formě vápenného hydrátu, který smísíme s vodou několik dnů před omítáním. Před natíráním opravené omítky vápenným mlékem je nutné povrch očistit a především navlhčit. Nanášení vápenné barvy provádíme štětcem (nikoli válečkem) v několika vrstvách. Při zabarvování vápenného mléka můžeme použít tradiční šmolku, stejného vzhledu však snadněji dosáhneme použitím pigmentovaného vápna. Pokud je zapotřebí nahradit povrch střechy, vhodným materiálem jsou šindele nebo ručně vyráběné střešní tašky (prejzy, případně bobrovky). Strojně vyráběná krytina či plech jsou sice dostupnější, ale vytvářejí nepřirozeně přesný povrch.

Vít Rýpar

 

 

 

U kamenného kříže

Mandloňová rozhledna

Zvonička v Jamném

Zvonička na Horečkách

Stezka hastrmanů

Vyhlídka pro dva