…Na konci kamenného nábřeží sešli na holý břeh. Řeka dál tekla širokým obloukem v podstatě pustou krajinou kolem továren a hald a k městu se zase přiblíží až na předměstí, kde Kateřina vyrostla. Touhle cestou chodili jen rybáři, bezdomovci a zloději železného šrotu.
Tenká pěšinka je vedla hustým porostem suchých, jakoby bambusových stvolů rostliny křídlatky. Křídlatka je nejhouževnatější plevel na světě. Miluje kyselou půdu. Její husté kolonie povlékají břehy řek a celé louky. Rozvětvené koruny dužnatých jasně zelených listů se propojí a udusí vše ostatní. Pod křídlatkou už neroste nic. Jako děti se v ní schovávali, dělali si v ní takzvané bunkry, ale byla to spíš hnízda a v nich se k sobě krčili jako bažanti, kteří se v ní také přes den ukrývali před dravci.
Jiří Balabán, Příběh v deseti povídkách
Kde všude si mohou děti hrát?
Tam, kde mohou být pohromadě
Tam, kde je zajímavý terén
Terénní muldy, zlomy, prolákliny, cesty a cestičky, skalky a kameny, vodní strouhy a jezírka ...
Terénu se dá využít pro stavby domečků a hnízd, mostků, autodráh...
Tam, kde mohou něco zkoumat - nezmámo, tajemno, nebezpečno
Tam, kde mohou s věcmi a materiály manipulovat, přemísťovat je, stavět, tvořit z nich podle vlastní fantazie
Tam, kde mohou něco pozorovat (nejraději z výšky)
Tam, kde mohou něco slyšet
Tam, kde si užijí radosti z pohybu – kde mohou běhat, lézt, skákat, přelézat, balancovat, houpat se, užít sílu a obratnost
Tam, kde mohou zažívat a případně si i tvořit své „malé domovy“, bungry , domečky, úkryty, hnízda
Tam, kde si mohou hrát v klidu a soukromí, stranou dohledu dospělých
Tam, kde se mohou projevit výtvarně
Přírodní hřiště, lesní zahrady, pobytové plácky v krajině, to jsou místa pro přirozenou dětskou hru, místa, na kterých se nenásilně a samovolně rozvíjí dětskámotorika, psychika i dětská duše.
Děti si tu podle svých potřeb, dovedností a fantazie mohou hrát různými způsoby, vždy jinak.Využívají to, co jim místo nabízí – zajímavý terén, přírodní materiály (různá dřeva, kameny, písek, bláto), živou i neživou přírodu. Zažívají tu přírodní živly – vítr, vodu, oheň, zaměstnávají smysly. Vnímají přírodu v proměnách ročních dob.
Materiály pro přírodní dětská hřiště
Dřevo
Dřevo v různých podobách je základním materiálem pro přírodní pobytové plácky a hřiště pro děti. Je levné, dostupné, snadno opracovatelné, mnohotvárné. Mohou z něj být průlezky, skluzavky, lavičky, můstky, kuličkové dráhy, korýtka na vodu, kmeny na lezení, …. Výhodné je použít dřevo z místních zdrojů – třeba při kácení starých stromů. Kmeny a pařezy jde upravit na prolézání, rozřezané na špalky, nebo je nechat zetlít a použít pro pozorování hmyzu při ekologické výchově.
Kámen
Kameny s pískem a zemí jsou jedním ze základnchi materiálů pro přírodní dětská hřiště. dají se použít jako prvky tvorby terénu – stupně, schody, zídky a cesty, jako materiál pro hru (oblázky, drobné kamínky), velké kameny se dají upravovat na korýtka, skluzavky...
Písek, zemina
Písek a zem jsou pro děti stavebním materiálem pro hloubení, přesýpání, stavění. Děti je rády používají za sucha i s vodou. Hloubí jámy, tvarují cestičky, staví hrady. Voda v kombinaci s pískem nebo zemí má nejvyšší herní hodnotu ze všech prvků pro malé i větší děti.
Voda
Voda v jakékoliv podobě oživí herní prostor snad nejvíc ze všech prvků. Možnost vodu přelévat, nabírat, cákat kolem sebe, čerpat a vypouštět je lákavá pro děti jakéhokoliv věku. V kombinaci s pískem a zemí umožňuje vždy nové a nové hry.
Oheň, vítr, vzduch
Jsou méně běžnými prvky. Oheň je navíc prvkem symbolickým. Častý je při tradičních oslavách a svátcích, pomáhá sdružovat a sbližovat. Děti fascinuje a baví.
Vítr přináší oživení prostoru pohybem větví, vlajek, draků, zavěšených na stromech nebo stožárech.
Zvuk venku se jen sporadicky využívá jako prvek oživující pobytová místa pro děti. Existují však jednoduché venkovní hudební nástroje – xylofony, dřeva, zvony na stromech, zvukovody. I ty pomáhají učit naslouchání, které potom umožňuje více vnímat přirozené venkovní zvuky i ticho.
Rostliny
Přírodní hřiště má být zahradou, která se díky rostlinám proměňuje po celý kalendářní rok.
Stromy a keře – to jsou průlezky a schovávačky. Popínavky a květiny oživí a obohatí prostor svou tvarovou i barevnou proměnlivostí v průběhu roku. V zeleni lze lézt a schovávat se, stavět si skrýše, sbírat květy a plody, pozorovat rostliny a zvířata.
Oblíbené je použití živých rostlin pro stavby a průlezky – nejosvědčenější jsou vrby, ze kterých lze budovat altány, plůtky, týpí, bludiště nebo houštiny. V návaznosti na výukové zahrady lze budovat i malé užitkové zahrady nebo záhony- zeleninové, bylinkové, medonosné druhy rostlin.
Méně tradiční materiály
Igelitové válcové balíky slámy, krychlové balíky sena, velké betonové skruže...
Místa pro pobyt a hru dětí v krajině
Místem pro dítě, za kterým se chce vypravit, které má rádo, kam se chce vracet, může být jen malý kousek země s kamenem na lezení, houpací větví, dutým stromem, tajuplnou jeskyňkou. To, co dítě přitahuje, je třeba postavička vodníka v rybníku, obrázek panenky Marie na stromě nebo struktura stěny skály připomínající obra. Přitažlivá jsou i místa, která nemají nic viditelně zajímavého, ale váže se k nim příběh. Ten chtějí děti znovu a znovu vyprávět a zažívat tam, kde vznikl.
Přírodním místem pro dětskou hru a akci nemusí být jen hřiště a přírodní zahrada. Může to být účelově upravené malé místo v krajině, kde se dítě zastaví, pobyde, pohraje si…. a případně jde dál po cestě za dalším zastavením a dalším zážitkem.
Přírodní hřiště – zahrada
V současné době se začínají i u nás budovat vymezené nebo částečně ohrazené prostory ve volné krajině upravené pro dětskou hru a pobývání. Tyto prostory jsou určeny především pro děti z mateřských školek, lesních školek, pro děti ze školních družin a pro rodiče s malými dětmi. Nejbohatší zkušenosti s volnou hrou dětí na přírodně koncipovaných hřiších má Německo, kde se začaly ověřovat ca pře 15 lety první tzv. hřiště v přírodním stylu.
Na vycházce
Nejpřirozenějším pobýváním dětí v krajině byla, je a s největší pravděpodobností bude vycházka.
Na ní si buď děti samy volí aktivity, samy zaměřují pozornost na věci, které je zajímají a inspirují ke hře nebo je to rodič a vychovatel, kdo zažívání krajiny a hry pro děti na vycházce iniciuje.
Fotografie s komentářem
Různé
Vztah k místu – učení, práce
Děti se venku samy učí víc, než my jsme schopni jim zprostředkovat přes televize a počítače.
V přírodě se učí svou přímou zkušeností, podle toho, co zrovna potřebují.
Nejmenší děti objevují svět napodobováním dospělých – musí mít příležitost být s „velkými“ venku, a to jim stačí pro jejich rozvoj i zábavu.
U větších dětí je zapotřebí více podnětů, zajímavější program, a důležitější důvody „ být venku“. K tomu mohou – kromě školky a školy – sloužit zájmové kroužky (zaměřené na výtvarnou tvorbu, historii, přírodovědu…)..
Užít si hru venku
Venku se dá být kdykoliv – i když mrzne nebo prší, vždycky může být důvod jít ven.
Malým dětem vyhovuje volný pobyt v přírodě, starší potřebují nějaký důvod být venku. Potřebují spolu venku něco zažít.
Kromě volnosti v přírodě lze děti motivovat pomocí různých projektů (například tvorbou naučných stezek, přípravou svátků nebo her pro mladší děti) a společných „prací“ v krajině.
Místo pro všechny
Je dobré upravit místa v krajině – plácky i přírodní hřiště pro děti tak, aby se tu kromě nich mohli sejít a pobýt i ostaní lidé, od malých dětí po nejstarší občany.
Tematická hřiště
Přírodní hřiště indiánské, pravěké nebo pohádkové hřiště, lanové, lesní nebo kamenné, tajemná lesní stezka s pohádkovou posatvou.
Návrhy, náměty, inspirace
Vyhloubením jamek v kameni vystupujícím na povrch při okraji cesty vzniknou po dešti malá zrcátka. Hned je důvod proč vyjít ven!
Eva Wagnerová
Návrh krajinného architekta Jakuba Chvojky na úpravu okraje lesa pro pobyt dětí z družiny.
Návrh krajinné architektky Evy Wagnerové na využití přestárlých trnkových keřů podél cesty z Dublovic do Chramost jako doupátka a bludiště pro děti.
ing. arch.Zuzana Štemberová, Eva Zirhutová
Použitá literatura:
Gründler, E. C. – Schäfer N.: Dětská hřiště a zahrady v přírodním stylu – MŽP ČR
Fotodokumentace: vlastní archiv autorek, fotograf Petr Vopelák, Martin Voříšek, Daniela Vokounová, rodinné archivy rodiny Šimkových, Hlavničkových, Kellerových
