Akát, celým názvem trnovník akát, pochází ze Severní Ameriky. Na suchých píscích, kamenitých sutích a vyprahlých stráních roste a roste, všude je ho plno. Rychle se přizpůsobí, vyhřívá se na žhavém slunci a žije vesele. Má totiž velmi rozvětvené kořeny, které v půdě vždycky něco seženou. Jen vlhko nemá rád, a stín. Má takovou životní energii, že ho nelze ani vyplenit. Do zahrádky si ho nesázejte.
Na rozkvetlém akátu je živo do večera. Hmyz se štědrému stromu odměňuje za sladký nektar opylováním. Z opylených květů na podzim dozrají lusky, které vytrvají na stromě až do jara. Zatímco ostatní stromy jsou brzy po zimě plné života, akát ještě spí. Nepospíchá. Což kdyby ještě přišly mrazy? Má hebounké listy, snadno by zkřehly. Jsou tak jemné a lehké, že je na podzim vítr zavěje daleko od stromu. A to je chyba. Zem pod sebou vyčerpal a skoro nic jí nevrací. Pod akátem se nedaří bylinkám, zem tu bývá holá a vyschlá.
Jeho dlouhé, ostré a tvrdé trny brání strom před lecjakými nevítanými vetřelci, kteří by si chtěli pochutnat na jeho pupenech nebo kůře. Šťáva akátů je příjemně sladká a láká i svou vůní.
Však v červnu, kdy stromy kvetou, mají včelky napilno.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše: O našich stromech