Když jsme byli malí, chodili jsme na borůvky. Kde rostly?
V borovém lese. Lesu se říkalo bor. U nás je takových borů mnoho a neroste v nich jen jeden druh borovice, ale jak botanikové prozkoumali, téměř devadesát. U nás roste nejčastěji borovice lesní a vysazuje se i borovice černá a vejmutovka.
My si nejvýše vzpomeneme na to, že se borovici také říká sosna.
Borovice vydrží žár i mráz, roste na skalních sutích, že se člověk podiví, z čeho tam může být živa. Hotový nezmar!
Dovede se ve světě otáčet. Rostla u nás už v geologicky dávné době křídové, kdy se Čechy teprve rodily ze dna moře, a od té doby je nám věrná. Doba ledová byla pro stromy zlá. Přečkaly jen ty nejodolnější – borovice a břízy.
Některé borovice mají korunu rozložitou, jiné si nesou malou korunku na vysokém kmeni. Jedny se krčí při zemi, druhé jsou všelijak pokroucené. Botanikové si v nich ale udělali pořádek a mají je pěkně seskupené a pojmenované: pinie, vejmutovky, limby, kosodřeviny, odrůdy červenavé, žluté, černé i bělokoré, borovice horské.
Borovice není vzorně učesané dítko, spíš je to nezbeda, který leze, kam nemá. Okřídlené semínko se uchytí na skále a tu pak svírají kořeny stromu jak dračí spáry a svalnaté větve vypadají jako paže zápasníka.
Dříve borovice člověku sloužila každou částečkou svého křivolakého těla. Dřevem stavbařům na okna a dveře, tiskařům na výrobu papíru a tiskařské černi a muzikantům na muzikantské kalafuny. Dodnes ji používají léčitelé do mastí a výrobci voňavek do parfémů a vonných olejů. Borová vůně nejvíc připomíná vůni lesa.
Možná proto, že mají borovice tolik dobrých vlastností, jsme je poctili poctou velikou. Mají místo v naší hymně, kde vody hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, vytvářejíce spolu náš zemský ráj.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech