Jedle je strom potěšení.
Zeptáte se myslivce, proč má za kloboukem jedlovou větvičku, usměje se a řekne: "Pro radost."
Krása jedlového lesa je jiná než tmavého lesa smrkového. Vznosnější, čistší, světlá. Mezi šedavými kmeny tu jinak běhají stíny a světla, jinak se rozložily větve i vrcholky stromů pro hnízda čápů. Na zemi jsou zelené i zlaté mechy, kytička, potůček.
Domovem jedle jsou kopce a hory, kde žije společně s buky a se smrky.
Vyznat se v jedlích dokáže jen málokdo, vždyť je jich více než 50 druhů. Ale u nás je to jednoduché, v našich zemích roste jen jedle bělokorá. Když má vlhké ovzduší, dobrou půdu a stín, vyroste až 60 m vysoko a dožije se i 300 let. Teprve ve třiceti letech její šišky přinášejí semena. Kdekdo si myslí, že šišky jsou plody. Není to pravda. Jedle nemá plody, patří mezi rostliny nahosemenné. Semena sedí za šupinami šišek.
Když děti v lese po sobě házejí šiškami, nejsou to nikdy šišky jedlové, poněvadž ty se rozpadnou hned na stromě. Válečky jedlových šišek stojí na větvičkách vzpřímeny jako svíčky, a když přijde zima, začnou z nich opadávat šupiny a vylétávat okřídlená semínka. Stává se, že střapaté holé vřeteno bez šupin trčí na stromě i kolik let.
Dříve byly jedlové lesy u nás hojné, dnes už jsou téměř přírodní pamětihodností. Jedle je choulostivá, poškozuje ji nečisté ovzduší, sucho i mráz.
Lesníci ji proto v našich lesích nahrazují odolnějším druhem ze Severní Ameriky – douglaskou.
Jedle má využití podobné smrku, používá se v truhlářství a stavebnictví. Z jedlí vyrostlých na horách se vyrábějí hudební nástroje. Největším užitkem ale je pro člověka radost z tiše šumícího voňavého jedlového lesa.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriš: O našich stromech