„Není stromu krásnějšího nad strom jeřabinový,“ zpívali horalé na svazích Krkonoš. Není divu, vždyť to byl často jejich jediný ovocný strom. Jeřáb snáší i drsné poměry, proto byl horalům milý a blízký.
Jeho bobulky připomínající malá jablíčka se na konci léta vesele červenají. Škoda jen, že jsou kyselé a trpké, žádná pochoutka. Někteří ptáci jako třeba kosi, drozdi a kvíčaly jsou ovšem zcela jiného názoru a v jejich jídelníčku platí za vyhlášenou pochoutku. Botanik by nám vysvětlil, že červené plody jeřábů nejsou bobulky, nýbrž malvičky s měkkou dužinou a několika semeny.
Jeřáb je rozšířen po celé Evropě, jen na jihu je mu příliš horko. U nás vystupuje téměř až na vrcholky hor, kde je třeba být otužilý, a to on je. S odraným kmenem, odchlíplou kůrou, proschlými větvemi, obalený lišejníkem – drží a vydrží. Nejskromnější a nejpřizpůsobivější z našich stromů.
V roce 1855 byl na Moravě objeven jeřáb se sladkými malvičkami, chutný a navíc zdravý. Hojnost vitamínu C v jeho plodech se prý vyrovná citrónu.
I jeho tvrdé a ohebné dřevo s krásným vzorem má využití v houslařství a šperkařství, a tak můžeme bez rozpaků říci: jeřáb – užitečný strom.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech