Kdyby měli žlutozelení čížkové hlasovat, který strom je u nás nejlepší, asi by to vyhrála olše. Jistě jim připadá se svými šištičkami plnými semínek, podobně jako nám, bohatě ověšený vánoční stromek. A zve je na hody právě v zimě, kdy bída s nouzí ťukají na dveře.
Na vodou přesycených půdách podél potoků a na mokřadech plných bahna se jako první strom uchytí olše. Aby se v těžké půdě nezalkla, vyhání bohatě rozvětvené kořeny na povrch. Někdy vypadá, jako by se brodila vodou na nespočetných nohách, a ojediněle je vidět i olše, jejíž kmen začíná metr nad zemí.
U nás se nejčastěji setkáme s olší lepkavou. Na jaře je obsypaná jehnědami a červenými šištičkami, ve kterých v létě dozrávají semena. V zimě se šištice otevřou a z nich vypadávají semínka s polštářky, které jim slouží jako záchranný pás, aby se neutopily, pokud dopadnou do potoka. Když na podzim ostatní stromy zežloutnou a opadají, olše je stále ještě zelená. Teprve když přijde její čas, zelené listí spadne na zem.
Poražená olše vypadá, jako by její dřevo krvácelo, takovou barvou se zabarví řez. Nové olšoví ale snadno a rychle nahradí staré stromy. Olše stokrát posekaná znovu obroste, olšový proutek se snadno ujme a vesele vyrůstá i ze starých kořenů.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech