Když chce malé dítě namalovat strom, nakreslí na papíře svislou čáru a k ní připojí šikmé větve. Ať je to malý Jirka z Prahy, nebo Alenka ze Zlámané Lhoty. Hluboko v podvědomí chováme obraz našeho nejznámějšího stromu, smrku. Vším právem si to zaslouží, je to krásný strom.
Když jsou smrčky mladé, trčí jejich větve s měkkými, pryskyřicí vonícími novými větvičkami do výše a do stran jak ptačí ťapky. Brzy přeroste rostliny a trávy, které mu dělají doprovod, a je tu smrkové mlází s hustými větvemi a píchavým jehličím.
Pod ním hříbky, bedly, muchomůrky.
Smrky rostou, sílí, spodní větvě dávno odumřely, jen koruny jsou živě zelené a v nich se větve navzájem dotýkají a prorůstají. Zelená klenba, kudy jen místy prorazí sluneční světlo, aby ozářilo zemi pokrytou opadaným jehličím. Tam se již máloco zelená. Tu a tam nějaká houbička, kousek mechu, lišejník. Jdete, jen větvička zapraská pod nohou.
Starý smrkový les je smutný. Asi takový, v jakém zabloudily děti z pohádky o perníkové chaloupce. Bývá hluboký, nelétají tu motýli, ba ani ptáci, jen datel pracuje na chátrajícím kmeni nebo veverka louská svou smrkovou šišku.
Smrku se daří ve vysokých polohách, na horách. V nížinách trpí škůdci a mělkým zakořeněním, takže ho snadno vyvrátí silné větry. Teprve na lesních okrajích nebo v horách je možno vidět smrky v celé jejich kráse. Vysoký kmen jako vytesaný, dlouhé větve se zeleným vějířem chvojí dosahujícím až k zemi. Těžké šišky visí dolů a uzavírají šupiny tak pevně, že je ani veverka neotevře.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech