Jsou stromy již na pohled veselé, vzpomeňme břízy, jiné jsou smutné a zádumčivé. Patří mezi ně třeba tis. Tis je sice stále zelený, a měl by proto potěšit, zvláště v zimě, když ostatní stromy stojí holé – ale on vypadá vždycky zasmušile. Zeleň jeho jehlic je příliš tmavá, červenohnědé kmínky a větve jsou tak trochu jako krvavě sedřené z kůže. Chudák! A navíc je to dřevina jedovatá.
Přitom je tis strom hodný naší úcty. Náš život proti němu je věru jepičí. Tis může přečkat 20 lidských pokolení, dožít tisícovky let! Nepospíchá, ztloustne za rok sotva o dva milimetry. Na naší planetě rostl v době, kdy po nějakém člověku ještě ani stopy nebylo. Přetrval doby ledové, a ačkoliv je na ústupu, je tu stále ještě s námi.
Ve volné přírodě ho najdeme jen zřídka, spíše v horských lesích, na skalách nebo v roklích. V létě se na něm objeví červené rosolovité kuličky podobné brusinkám, které zobou drozdi a kosi. Je to jediná část tisu, která není jedovatá. Všechny části tisu s výjimkou dužnatého červeného míšku jsou jedovaté. Hnědá semena ukrytá uvnitř ale opět jedovatá jsou. Keltští bojovníci napouštěli šťávou z tisu své šípy a traviči a čarodějky z něj míchali lektvary, riskujíce šibenici nebo upálení. Nebudeme je tedy napodobovat. Od tisu v tomto ohledu vždy raději dál.
Jeho dřevo je tmavé, tvrdé, těžké a též jedovaté. Byly z něj zhotovovány luky a vzácná řezbářská díla – truhly a šperky.
O využití jeho dřeva se nám ale může jen zdát, poněvadž tisy jsou dnes všude chráněny. Nejstarší tis u nás je prý v severních Čechách a je 1800 let starý.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech