Výpověď první
„Vandalství? to pro mě nebyla trestná činnost. Spíš snaha na sebe upozornit. Štvala mě anonymita města, a tak jsem se k tomu nějak vyjadřoval. Asi to byla i určitá míra frustrace, právě z té anonymity a celého nevzhledného prostoru.
Začal jsem, když mi bylo osmnáct. S kámoši jsme ohýbali nebo rovnou kradli dopravní značky, rozbíjeli telefonní budky a výlohy. Po ulicích jsme házeli skleněné lahve, několikrát se nám dokonce podařilo rozbít i vybavení hospody. Byla to na jedné straně radost z porušování pravidel, svoboda, nezávislost, prostě punk. Zároveň jsme si tím ale v sobě živili tu beznaděj.
Nebyl jsem si ale vždycky svým chováním docela jistý. Člověka nahlodávají pochybnosti a otázky, proč to vlastně dělá. Snad i pocit viny. Někdy se objevil někdo z party, kdo řekl „hele, tohle dělat nebudem, to je blbost“, někdy jsem to byl já, kdo se ozval.
Nikdy nenastal žádný vážný postih, třeba žaloba. Nanejvýše nám vynadali, a poslali pryč.
S určitým věkem jsem přestal, a když se na to podívám zpátky, myslím si o tom jediné: byl jsem vůl. „
muž, 38 let, zapsala Zuzana Musilová
Výpověď druhá
„Já jsem s nějakým „řáděním“ začal v čerstvých osmnácti. Lezli jsme tenkrát po semaforech u velkých křižovatek a věšeli na ně prázdné lahve na provázcích. Nešlo mi o to něco ničit, spíš narušit určitou monotónnost, udělat něco z šedýho obyčejnýho dne. A aby se někdo musel zamyslet nad tím, proč se tohle stalo a co tím chtěl kdo říct. Kolikrát to ale lidi nechápou a všechno nazývají vandalstvím.
Dělali jsme streetart: 3D objekty a postavičky, plastiky, úpravy politických plakátů a billboardů. Často jsme lezli, kam se nesmí. Na střechy hotelů, nosníky mostů, do kabin jeřábů. Jednou jsme při akci stěhovali nákupní vozíky od jednoho supermarketu k druhému a vytvářeli z nich obrazce a hady a s nima pak po parkovišti závodili… Jsou to často okamžité nápady, nic plánovaného.
Já sám to za vandalství nepovažuju. Nikdy jsem nic vyloženě nepoškodil, nezpůsobil někomu újmu na majetku. Věci jen měnit, případně dokonce i nějaké přidat, vždycky tak, aby bylo možné to vrátit do původního stavu (pravda, s trochou vynaloženého času se občas ze strany těch, co to budou vracet zpátky, musí počítat).
Párkrát nám došlo, že by z toho mohl být průšvih, ale nic zlého se nikdy nestalo, tak z toho černé svědomí úplně nemám.
muž, 25 let, zapsala Zuzana Musilová