Na cestách...
Cestování v minulosti nebylo jistě snadné ani bezpečné, jak o tom svědčí archeologické nálezy a zápisy z cenných historických pramenů, včetně prvních „cestopisů“.
Cestování v pravěku
S jistotou víme jen to, že se prví cestovatelé na našem území přemísťovali pěšky a to mnohdy i na velké vzdálenosti. Cestovat mohli jako lovci za kořistí nebo jako obchodníci se surovinami a výrobky, které se v místě jejich pobytu nevyskytovaly. Příkladem dálkového transportu mohou být třeba nálezy jurského krakovského silicitu na Plzeňsku, který se od místa zdroje nacházel zhruba 450 km. S postupem času se cestování nejspíš o něco usnadnilo, na scénu přijíždějí kolové vozy, tažná zvířata a později se na některých místech objevují i zpevněné cesty. To vše však v dobách před písemnými záznamy, takže se můžeme jen dohadovat, co mohli dávní lidé na svých cestách zažívat.
Cestování ve středověku
Život na „středověkých“ cestách už nám osvětlují první písemné záznamy, například Kosmova kronika česká, nebo populární cestopis Cesta rytíře Johna Mandevilly. Ve středověku cestování rozhodně nebylo pro každého. Většina lidí byla prostými zemědělci a práce na poli a kolem stavení jim zabrala veškerý čas. Jejich život se odehrával na malém území vesnice a blízkého okolí, na delší cesty se vydávali jen zřídka. Jejich cesta mohla vést na trh, kde směnili výdobytky své práce za peníze a jiné zboží, do mlýna nebo na panské pozemky na robotu. To byly většinou jediné příležitosti opustit vesnici. Jindy nebyl čas a vlastně ani důvod, protože téměř vše, co lidé potřebovali, se nacházelo ve vsi a v nejbližším okolí. J etřeba si uvědomit, že až dlouho do novověku byla většina lidí tzv. nevolníky. Tito lidé byli svázáni se svou půdou a cestovat mohli jen se svolením pána.
Lidé se vydávali na cesty brzy ráno, aby mohli do setmění dojít zpět. Noc byla v těch dobách plná nebezpečí, ať již skutečných nebo domnělých. Vycházeli buď nalehko, vyzbrojeni jen holí, na kterou si přivázali ranec nebo zavěsili košík s nákladem. Tento způsob cestování byl ve středověku nejběžnější a přetrval ještě dlouho do novověku. Pro přepravu větších nákladů používali vůz, patrně dvoukolový, tažený dobytkem. Ve výzbroji mohla být jako nástroj i zbraň sekera.
Z dochovaných nákresů víme, že vesnice středověku byly obehnány plotem a při odchodu člověk musel projít jednoduchou bránou, která, alespoň symbolicky, oddělovala bezpečí vesnice od nebezpečného světa tam venku. V těch dávnějších dobách cestou sotva narazili na jiné sídlo, vždyť země byla osídlena jen na několika málo místech uzavřených lesem do malých enkláv. V pozdějších dobách snad již narazili tu a tam na jiné osídlení a také cesta mohla na některých místech vystoupit z lesa do otevřené krajiny.
Jiná byla situace u kupců a poslů, kteří cestovali často a na mnohem větší vzdálenosti. Zatímco posel na dobrém koni mohl cestovat velmi rychle, kupci s naloženými vozy a zvířaty obtěžkanými nákladem cestovali nejspíš velmi pomalu. Jak víme z písemných záznamů, v dřívějších neklidných dobách, podobně jako později v době, kdy se rozmohlo loupežnictví, cestovali kupci alespoň v některých úsecích v karavanách, které jim dávaly větší pocit bezpečí. Pokud bylo třeba, mohl se k ním tu a tam přidat i někdo další a zajistit si tak ochranu. Známe třeba případ chromého muže z Franské říše, který zaplatil kupcům, aby se s jejich pomocí dostal do Prahy k hrobu Svatého Víta, kde se zázračně uzdravil. Tak alespoň praví legenda, pro nás je však důležité svědectví o tom, jak mohl ve středověku cestovat bohatý člověk na větší vzdálenosti.
Co se poslů týká, pokud cestovali na dlouhých trasách, bývali často zajištěni panovníkem, který platil za jejich ubytování v cizích městech a za jejich bezpečný průjezd územím. Ačkoliv byly tyto platby velmi nákladné, jejich cesty byly jistě o mnoho snazší a podstatně se tak zvýšila šance, že jejich zpráva dojde k cíli.
Panovník sám pak většinou cestoval s ozbrojenou družinou, pokud ne přímo s vojskem na některém ze svých tažení. Díky cestám mohl postupovat velmi rychle. Z Kosmovy kroniky se dozvídáme, že za dobrých podmínek bylo možné například urazit vzdálenost z centra Čech do Nitry za tři dny. Pokud učený Kosmas nepřeháněl, byl to skutečně slušný výkon. Podle Kosmova popisu kníže Svatopluk se svým přepadovým oddílem chvátal dnem i nocí, a když dorazil k Nitře, ukrutně její okolí vyplenil. Na druhou stranu známe případy, kdy vojsko zvolilo špatnou cestu a při ústupu muselo pro neschůdnost terénu odhodit veškerou výzbroj i náklad, který si pak nepřátelé bez boje rozebrali.
Od středověku do novověku
Cestovatelé v pozdějších dobách měli svůj úděl snad o něco jednodušší, i když mnoho se vlastně nezměnilo. Lidských sídel přibylo, krajina se odlesnila a otevřela. Přesto stále jen málo lidí cestovalo dále než do města na trh a většina lidí byla stále nevolníky, pevně svázanými s půdou, na které žili. Zvlášť pevné bylo toto pouto po třicetileté válce, kdy počet obyvatel znatelně poklesl a pro vrchnost bylo nežádoucí, aby zbylí lidé odcházeli z jejich pozemků pryč. Jednou takovou výjimkou, kdy mohl cestovat i člověk bez většího majetku, mohla být náboženská pouť. Pouť byla dlouhá a namáhavá cesta ke vzdálenému poutnímu místu, často hrobu některého světce nebo místu, kde se stal zázrak. Poutě známe již od počátků křesťanství, ale asi největšího rozmachu dosáhly ve středověku v období baroka. Pouť však nemusela být jen výrazem zbožnosti, mohla být také nařízena, jako trest a současně akt smíření a odpuštění za spáchaný velký hřích. Čím horší prohřešek, tím delší pouť. Poutníci si pak ze svých cest často přinášeli různé upomínkové předměty, poutní odznaky, kovové odlitky. V dřívějších dobách se poutníci vydávali především do zahraničí. Mezi často navštěvovaná místa patřilo třeba Santiago de Compostella ve Španělsku, Řím, střed křesťanského světa, nebo třeba německé Cáchy. Ti nejodvážnější se pak mohli vypravit až k „Božímu hrobu“ do Jeruzaléma. Poutník byl zpravidla vybaven pláštěm a plstěným kloboukem, holí a čutorou. Na oděvu mohl mít již našité poutní odznaky z předchozích poutí a u sebe různé ochranné listy nebo poutnické pasy, které mu měly zaručit alespoň minimální „právní“ ochranu. Poutníci hledali nocleh v klášterech, v hostincích (stavěných zvlášť pro tyto návštěvníky), u prostých lidí. Poskytnout nocleh poutníkovi patřilo mezi křesťanské ctnosti. I tak byly tyto dlouhé a náročné cesty velmi nebezpečné. Dochovaly se záznamy, kdy lidé před poutí dali příbuzným příkazy, co dělat s jejich majetkem, pokud by se z poutě nevrátili. Postupem času vzniká řada „menších“ poutních míst i u nás, především v souvislosti s tzv. mariánským kultem, a počet poutí roste, především v 17. a 18. století. Mezi najznámější poutní místa u nás tak patří například Hostýn, Svatý kopeček u Olomouce, nebo kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře poblíž Žďáru nad Sázavou. Z poutí ve vesnickém prostředí se pak stávaly spíše masové zábavní akce, až se jejich náboženský význam téměř vytratil.
Další možností, jak cestovat, bylo nechat se naverbovat k vojsku. Pravda, tento způsob nebyl příliš oblíbený a dobrovolníků jistě nebylo mnoho. Vojenská služba byla ve všech dobách náročná a v minulosti i velmi dlouhá. Navíc zde bylo značné riziko, že bude voják zabit nebo zmrzačen a zpět se již nikdy nevrátí. Ti šťastnější, kteří se z válečných tažení do dalekých zemí navrátili, se pak na venkově často stávali učiteli – vždyť ze světa znali více, než kdokoliv jiný ve vsi.
Mladí lidé se vypravovali na daleké cesty za vzděláním, kterého se jim ve vsi nebo ve městě nedostávalo. Zatímco zámožní šlechtici cestovali často na univerzity třeba do Francie nebo Itálie, prostí lidé chodili na zkušenou do světa za řemeslem. Tuto tradici, pro mnohé cechy povinnou, známe již od středověku a dochovala se až do nedávna. Na cestě na zkušenou („na vandru“) měl vyučený tovaryš pracovat u různých mistrů a získávat tak zkušenosti. Později, v první polovině 19. století, dostávají vandrovníci s sebou na cesty tzv. „vandrovní knížku“, úřední dokument, kam se zapisovaly jejich výsledky.
Už ve středověku existovali „cestovatelé“, lidé, kteří se vypravovali do vzdálených zemí a svědectví o svých cestách zapisovali. Nebylo jich mnoho, ale jejich cestopisy jsou pro nás dnes velice cennými zdroji informací. Připomenout si můžeme alespoň židovského kupce Ibrahima ibn Jakúba, který v 10. století navštívil Čechy a jako jeden z prvních popsal například Prahu. Velice cenným pramenem je pro nás také cestopis rytíře Johna Mandevilla, který se někdy koncem 14. století vypravil z Anglie, na svých cestách navštívil řadu zemí a došel až do Indie, přičemž prošel i střední Evropou. Zvláště kresby v jeho díle nám umožňují nahlédnout na život ve středověku očima tehdejších lidí a jsou pro nás neocenitelným zdrojem informací.
Od novověku do současnosti
Ještě mnoho času uplynulo, než se z lidí stali dnešní „cestovatelé“, pro které vzdálenost sta kilometrů představuje jen několikahodinový výsek jednoho dne. Mezitím byla zavedena železnice, pošta a telegraf, později telefon, z lesních stezek se staly dlážděné silnice, asfaltové vozovky, dálnice.Obrazně lze říct, že vzdálenosti mezi lidmi se postupně zmenšovaly. Kdy skutečně začali lidé cestovat tak jako dnes, kdy přestali být vázáni k půdě, vsi a místům? Můžeme říct, že ve větší míře až v průběhu 20. století.
O naší současné kultuře se jeden učený badatel vyjádřil jako o kultuře nomádů. Máme rychlé dopravní prostředky, mobilní telefony, přenosné počítače, jezdíme velké vzdálenosti za prací, zábavou, rekreací, batoh se stal běžnou součástí našeho oděvu. Mnoho lidí, aniž by si to uvědomilo, se stalo skutečnými nomády, kočovníky, kteří se neustále přemisťují, bez vztahu k půdě a místu. Mnoho jsme získali, pravděpodobně i ledacos oproti našim předkům ztratili.
Jan Anlauf, archeolog