O mokřadech a tůních

Mgr. David Fischer

 

Tůně, jejich vznik, význam, ohrožení a ochrana

Pod pojmem tůň si lze obecně představit dvě poměrně značně rozdílná stanoviště, a to jak svým původem či charakterem, tak oživením. Většině lidí se při vyslovení tohoto slova v první řadě vybaví tůň v potoce – tedy tůň průtočná, která má podobu hlubšího místa v toku s velmi pomalým prouděním vody, často s různými bahnitými či písčitými sedimenty.

Už méně z nás si ale vzpomene také na to, že existují neprůtočné tůně mimo vodní toky, které mohou mít velmi rozdílný charakter i původ a mají v krajině často obrovský význam nejen jako centrum diverzity vodních a na vodním prostředí závislých organismů, ale i jako výrazný estetický prvek nebo jako lokální zdroj vody pro volně žijící organismy. 


Původ (vznik) tůní

Původ tůní je velmi rozmanitý. V případě průtočných tůní ve vodotečích je to poměrně jednoduché – jedná se jednak o místa vymletá dlouhodobým působením vodního proudu v těch částech toků, kde jsou k tomu vhodné podmínky (např. měkčí substrát) a jednak o partie vznikající např. přehrazením toku padlým stromem, naplaveným substrátem apod. Vznik tůní může urychlit např. i vyvrácený strom na břehu toku nebo vyvalený podemletý balvan a nacházíme je také tam, kde voda přepadává z výšky a vymílá tak ve dně prohlubeň.

 Složitější je situace u tůní neprůtočných. Ty mohou vznikat jako důsledek celé řady přírodních jevů i jevů bezprostředně spojených s lidskou činností:

  • Přirozený vznik tůní jako důsledek korytotvorné činnosti vodních toků. Charakteristickou vlastností vodních toků je nestabilita jejich koryt. Míru stability přitom můžeme chápat jako věrnost trase toku, která závisí na mnoha skutečnostech, počínaje typem substrátu a jeho náchylnosti k erozi, přes způsob zpevnění břehů (např. kořeny stromů) a rychlost proudění až po charakter krajiny v okolí vodoteče. Zatímco v prudkých kopcích mají koryta toků většinou víceméně přímou trasu a velmi často se kaňonovitě zahlubují, v plochých nížinách většinou meandrují – jejich trasa pak nevede přímo, ale tok vytváří v krajině různé zákruty a kličky (meandry). A právě zde dochází velmi často k postupnému a přirozenému vzniku různých slepých ramen a tůní.

 

Schematický nákres vzniku tůně oddělením meandru (vlevo), Horní tok Lužnice se soustavou tůní a slepých ramen (PR Krabonošská niva - vpravo).

  • Přirozený vznik tůní zaplavením terénních prohlubní (depresí) v okolí vodních toků, v silně podmáčených plochách a prameništích nebo v důsledku hromadění vody ze srážek či tání sněhu. Na mnoha faktorech (zejména na mírře propustnosti podloží) pak závisí,, zda se bude jednat o tůň stálou, či periodickou (tedy vysychavou). Aby zde ale nedošlo k omylu! I periodicky vysychající tůně mají v přírodě velmi významnou funkci a je na ně vázána celá řada často velmi vzácných organismů!
  • Přirozený vznik tůní v podmáčených místech, prameništích apod. V silně podmáčeném terénu, jako jsou např. různá prameniště, rašeliniště či plochy s vysokou hladinou podpovrchové vody, mohou vznikat tůně jak v přirozených terénních depresích, tak např. v místech vývratů velkých stromů nebo i v důsledku činnosti zvířat (např. divokých prasat).  
  • Vznik tůní jako vedlejší důsledek lidské činnosti. Se zvyšujícím se tlakem člověka na krajinu neustále roste význam vzniku tůní v důsledku zaplavování míst po lidské intenzivní činnosti – např. zaplavení míst po povrchové těžbě (v takovýchto případech často vznikají až umělá jezera) či vznik tůní v poddolovaném území v důsledku propadu nadloží (tzv. pinky). Velmi významným jevem je také vznik tůní ve vojenských prostorech zaplavením kráterů po dopadu munice, zákopů apod. Specifickým jevem je pak vznik různých vodních ploch zaplavením vyježděných kolejí (vojenské újezdy, koleje v lesních cestách po průjezdu lesnické techniky), popř. vznik tůní na různých staveništích. V důsledku všech výše zmiňovaných procesů vznikají z biologického pohledu často unikátní a nesmírně významná stanoviště, i když mnohdy pouze přechodného charakteru.
  • Záměrné umělé vytváření tzv. biologických tůní za účelem podpory druhové diverzity. Jedná se např. o výsledek snažení různých ochranářů, který je v současné době i finančně podporován v rámci různých dotačních titulů. Takto jsou vytvářeny tůně za účelem podpory ochrany obojživelníků, vodních bezobratlých, vodních rostlin atd. Velmi významným počinem je také v poslední době narůstající frekvence budování tzv. satelitních tůní v okolí rybníků, na které jsou pak vázány populace výše zmiňovaných organismů, které jsou z rybníků rychle vytlačovány v důsledku místy až obludné intenzifikace jejich hospodářského využívání.


Charakter a význam tůní

A) Průtočné. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se v podstatě o součást vodních toků – o hlubší místa s pomalu tekoucí, místy prakticky stojatou vodou, vznikající v důsledku přirozených korytotvorných procesů (mohou být ale vytvářeny i uměle). Jedná se o prvek, který zásadně přispívá k rozmanitosti toku (k jeho hloubkové diverzitě i diverzitě proudění), a umožňuje tak osídlení toku širším spektrem vodních organismů. Stejně tak umožňuje např. zimování vodních živočichů (tůň nepromrzá až na dno) nebo jejich přežívání v extrémních situacích charakteru vyschnutí vodoteče (v takových případech plní stěžejní roli útočiště, kde přežívají vodní organismy a odkud pak opět dochází k jejich zpětnému rozšíření do celého toku). 

B) Neprůtočné. Zatímco charakter průtočné tůně lze alespoň obecně formulovat, v případě tůní neprůtočných to již tak jednoduché není. Rozdělme si je proto pracovně alespoň do čtyř základních skupin, a to s vědomím, že mezi jednotlivými skupinami může docházet k překryvům (např. stálá i periodická tůň může i nemusí být v občasném spojení s tokem apod.).

  • Stálé. Jedná se o tůně, zadržující stále alespoň nějaký sloupec vody (i když v extrémních případech mohou i tyto tůně, stejně jako vodní toky či nádrže, zcela vyschnout). Takováto stanoviště umožňují přežívání tzv. permanentní vodní fauny (např. ryb) a bývají dlouhodobě poměrně stabilní (co do počtu druhů i jejich početnosti).
  • Periodické. Periodické tůně nedokáží zadržovat vodu kontinuálně – v průběhu roku tak i několikrát vysychají. V závislosti na jejich charakteru a periodě vysychání (jinými slovy na tom, jak dlouho dokáží zadržet vodu) jsou pak využívány různými druhy organismů. Přestože druhová diverzita v těchto biotopech je často nižší než v případě tůní stálých, mají tato stanoviště v přírodě obrovský význam. Pomineme-li skutečnost, že existuje řada často nesmírně vzácných organismů, které jsou na život v takovýchto biotopech vázáni (např. listonohové či žábronožky, jejichž vajíčka se nemohou bez úplného vyschnutí vyvíjet), využívají je k rozmnožování např. obojživelníci (ti kladou vajíčka v období, kdy jsou tůně plné a jejich larvy se většinou dokáží vyvinout do doby, než tůň zcela vyschne). Nespornou výhodou periodických tůní je fakt, že neumožňují přežívání ryb, které jsou nejvýznamnějšími predátory drobnějších organismů (bezobratlých, larev obojživelníků atd.).
  • Tůně v občasném spojení s tokem. Jedná se o tůně, které leží v záplavových územích vodních toků (inundační tůně). Jejich výhodou je občasná dotace vodou i  "naočkování" tůně některými žádoucími organismy – tůň se tak může stát významným útočištěm mnohdy velmi vzácných organismů (za mnohé můžeme jmenovat např. některé druhy ryb, jako jsou piskoř pruhovaný, sekavec nebo hořavka duhová). Nespornou nevýhodou je možnost vniknutí a namnožení druhů nežádoucích (např. některých predátorů, jako jsou okoun říční či štika obecná, nebo nepůvodních invazních druhů, jako jsou střevlička východní či karas stříbřitý), které s sebou pak pro vzácné organismy často přináší úplnou zkázu jejich populací.
  • Bez spojení s vodotečí – jedná se o nesmírně významná stanoviště, která představují často jediný „vodní“ prvek v jinak „suchých“ stanovištích. Jsou pak centrem rozšíření a přežívání populací organismů vázaných na vodní prostředí (např. vodní rostliny, vážky a jiní bezobratlí, obojživelníci) často ve velmi rozsáhlých oblastech. Výhodou těchto stanovišť je také skutečnost, že zde většinou nežijí ryby (jako významní predátoři ostatní vodní „žoužele“).

C) Přechodem ke vzniku samostatné tůně je tzv. slepé říční či potoční rameno. Jedná se nejčastěji o část meandru, který je na jedné straně stále spojen s hlavním tokem, zatímco druhá strana byla již od koryta oddělena. Tato ramena jsou tedy za normálních průtoků neprůtočná, jsou však migračně stále napojena na hlavní tok (živočichové se tak mohou volně pohybovat mezi prostorem vodního toku a slepého ramene). Vzhledem ke stojaté vodě se zde již ale objevuje i řada organismů, které tekoucí vody neobývají, jako jsou mnohé druhy vodních rostlin, bezobratlých i obratlovců (např. se zde rozmnožují obojživelníci, vytvářejí se podmínky pro život řady druhů „vodních“ ptáků atd.). Druhová diverzita slepých ramen tak bývá mnohem vyšší, než je tomu u „rodičovského“ toku.


Ohrožení a ochrana tůní

Tůně, jako často poměrně drobné vodní plochy jsou ohroženy řadou faktorů, a to jak přirozených, tak vyvolaných činností člověka. V následujícím textu přinášíme přehled těch nejvýznamnějších:

1) Přirozený zánik tůní. Každá tůň je poměrně dynamický systém, který se pomelu vyvíjí, a bohužel prakticky vždy vede tento vývoj k jejímu zániku (rozdílná je pouze rychlost tohoto procesu). V případě tůní průtočných je příčinou jejich přirozeného zániku většinou zanesení unášeným materiálem (bahnem, hrubým substráem dna atd.). Výhodou jeo, že v přirozeném vodním toku dochází současně k vytváření tůní nových, takže celková situace se ve vztahu k organismům vázaným na tato stanoviště vlastně nemění (akorát se musejí občas přestěhovat). V případě tůní neprůtočných je ale situace značně odlišná – k jejich zániku dochází v důsledku postupného zazemňování, jehož hlavním hybatelem je vlastně samotná produkce dané tůně. V důsledku rozkladu biomasy vodní a mokřadní vegetace (i těl uhynulých živočichů) dochází k postupnému zazemnění tůně. Tím se snižuje vodní sloupec a rozšiřují mělké plochy, kde již může růst vynořená litorální vegetace (např. orobinec). Ta ovšem produkuje mnohem více biomasy než vegetace vodní a svou transpirací (výdejem vody povrchem rostlin) navíc přispívá ke snižování zásoby vody v tůni, čímž se proces zániku tůně značně urychluje. Výsledkem je pak přeměna tůně na vlhký luční porost, postupně zarůstající náletem dřevin. Problém je ten, že nové tůně již v naší krajině samovolně prakticky nevznikají (nemají kde), a tak společně s tůní zaniknou i populace organismů na ní vázaných. Rychlost zazemňování tůní může výrazně uspíšit i přítomnost dřevin v okolí (listy a větve ze vzrostlého stromu dokáží menší tůňku zlikvidovat velmi rychle). Dalším problémem stromů v okolí tůní je i jejich zastínění a tím výrazné snížení atraktivity pro řadu organismů.

2) Ničení tůní v důsledku lidské činnosti, a to jak např. v rámci různých staveb, „zúrodňování“ dalších ploch apod., tak zejména v důsledku praktikování hesla, že hříchem by bylo nezavezení každé zatopené jámy v okolí s tím, že voda schová skoro všechno. Proto máme dnes místo řady krásných tůní v okolí vesnic řadu malých skládek stavební suti, biologického odpadu ze zahrádek i prostého komunálního odpadu nebo dalších „chuťovek“ v podobě zbytků automobilů atd.

3) Další zhoubou pro tůně a veškeré stojaté vodní plochy ve volné krajině je skutečnost, že dnes neplatí ani tak rčení co Čech to muzikant, ale spíše co Čech to rybář – organizované i divoké zarybňování veškerých tzv. „jalových“ vod se stalo doslova trendem posledních let a vězte, že pro vodní život v tůni či malém jezírku znamená často vysypání kýble ryb v zásadě to samé, jako její úplné zahrnutí odpadky – prostě konec.

4) V souvislosti s potočními tůněmi, ale i s tůněmi vzniklými na pravidelně zaplavovaných místech stojí za jejich definitivním zánikem zejména napřimování a další regulace toků, které z dynamického a nespoutaného systému vyrobí rovný, zahloubený, nevybřežující a uniformně hluboký kanál s rychlým proudem, který by mohl sloužit max. jako tobogán, nikoliv jako vhodné prostředí pro vodní organismy. Okolí takových toků pak přestává být periodicky zaplavováno, dochází i k jeho celkovému odvodnění a tím samozřejmě celý tento unikátní systém postupně zanikne.


Ve vztahu k ochraně tůní není třeba se příliš rozepisovat – je třeba prostě pouze dodržovat následující zásady a doporučení:

1) Tůň tady není proto, abychom měli kam uklízet binec, který produkujeme.

2) Tůň (nikoliv tu potoční) je třeba občas citlivě obnovit.

3) Tůně (nikoliv potoční) je třeba chránit před zastíněním.

4) Do tůní mimo inundaci (území zaplavované povodněmi) nepatří ryby!

5) Potok tvoří společně s navazující nivou nedělitelný a pro ochranu životního prostředí nesmírně významný prvek, který je třeba za každou cenu chránit a udržovat v co možná nejpřirozenějším stavu. Odmění se nám za to nejen druhovým bohatstvím a nesporými estetickými hodnotami, ale i menším množstvím ničivých povodní.

6) Díky za každou novou tůň. Budování nových biologických tůní je nesmírně významným ochranářským počinem. S klesajícím významem rybníků pro diverzitu vodních organismů (v důsledku jejich devastace průmyslovým chovem ryb) totiž tůně (a to i ty umělé) představují z tohoto pohledu možná jednu z posledních možností záchrany celé řady organismů vázaných na vodní prostředí.



FOTOGRAFIE S KOMENTÁŘEM