Cesty venkova

 

Stejně jako člověk přetváří krajinu, přetváří krajina jeho.

Václav Cílek

 

V bájích a pověstech slýcháme, že pohádková zem leží tisíce a tisíce mil odtud, až někde za mořem. Myslím si, že tu nejkrásnější máme právě tady, u nás.

Zpravodaj ochránců přírody, roč. 1992

 

 

 

Krajina, jak ji známe z našich zeměpisných šířek a délek, je největším historickým projektem lidstva. Projektem na vytvoření prostředí, které se stane domovem. Lidstvo na něm dodnes pracuje a inovuje ho podle svých dočasných i dlouhodobějších potřeb. Každý člověk má šanci se zapojit.

Do projektu krajiny patří dům, louka, les, rybník, garáž, vyhlídka, potok…. Základním směrem pohybu a motivací všech jeho autorů je tvorba bezpečného, významuplného a více či méně propojitelného  prostoru.

Nejprve vznikaly obydlené ostrůvky propojené cestami. Kolem nich zůstávaly oblasti divoké přírody. Z nich člověk vzešel, ale potřeboval pro svůj život a plány místo jiné. Začal  tvořit kulturní krajinu: obdělanou půdu, hospodářské a obytné budovy, komunikace, orientační body - útulné a bezpečné zóny, které mu dokázaly navodit pocit domova.

Čím byl projekt kulturní krajiny větší, zahrnoval více obyvatel, kteří aplikovali vlastní představy o svém světě, tím získávala krajina na kráse, diverzitě a symbolice. Byla funkční, rafinovaná, osobitá a zároveň harmonická.

V 19. století se začala měnit struktura zaměstnanosti obyvatel. Vzhledem k větším svobodám bylo možno se volně stěhovat za prací. Práce na lidi čekala hlavně ve městech. Lidé si tak začali vytvářet nový projekt – život ve městě, tedy v prostředí umělém, závislém na podpoře venkova a spolupráci s ním. V projektu město se životní prostředí velmi zjednodušilo. Lidé získali mnoho nového času a uzavřeni ve svém projektu světa bez přírody začali trávit čas zábavami. Nastalo období civilizace bez kontaktu s přírodním okolím. Projekt krajiny ztrácel podporu širšího okruhu spoluautorů. Masový odchod lidí do měst měl za následek ztrátu paměti krajiny.

Soudobé individuální návraty lidí na venkov jsou povětšině romantické nebo zištné.

Krajina  ztrácí tvůrce, města ztrácejí krajinu a lidé ztrácejí zájem o oboje.

Petr Mikšíček

 

 

Krajina…

Jak popsat několika větami něco, co se zdá být obecně známým pojmem? A přesto porozumět krajině je úkol na celý život.

Není možné spokojit se s vysvětlením, že krajina je vše, co vidíme, kam dohlédneme. Naučme se vnímat ji jako proměnný výsledek trvale probíhajících procesů. Přírodních i těch, které působí lidé. Krajina není jen živá a neživá příroda, spíše je stále se měnící výsledek mnoha faktorů a dějů. Je to mnoho příběhů, navrstvených, přepsaných přes sebe.

Říká se, že krajina je taková, jací v ní žijí lidé. Již od rozhodnutí lidí v pravěku zanechat migrace a usadit se začala postupná oboustranná proměna. Lidé působili na přírodní prostor a ten zase zpětně formoval je.

V Evropě jde o krajinu dlouhodobě obydlenou a využívanou. Téměř vše je vytvořeno nebo silně ovlivněno lidmi. Takto vznikla pole, sady, stávající podoba lesa, bez trvalého působení lidí by nebyly ani louky. Lidským znamením v krajině jsou všechny liniové stavby (cesty, železnice, vzdušné trasy kabelů), dokonce i vodní toky jsou dnes výrazně pozměněny. Lidská sídla se stávají v evropských podmínkách jedním ze základních určujících znaků kulturní krajiny. Historii a vývoj lidí dokládají i stavby a objekty mimo intravilány. To všechno a ještě mnoho víc tvoří krajinu.

O krajině, se všemi jejími přívlastky často přemýšlíme v posledních desetiletích, jako o bolavém problému, zcela zásadního významu pro další směřování lidí. Ne vždy a nejen v poslední době byli a jsou lidé vnímaví a uvážliví hospodáři. Mnohé dlouhodobě získávané zkušenosti a znalosti lidí, žijících v těsném sepětí s přírodou nebyly ctěny a jsou možná již nenávratně zapomenuty. Je zřejmé, že v souhrnném působení mnoha různorodých vlivů dochází k výrazným negativním změnám, často nevratným a nedobrým. Zaznamenáme dlouhodobě nepříznivý trend ve zvyšování průměrné teploty a snižování množství dešťových srážek, postupuje eroze půdy, odnos ornice větrem i přívalovými dešti. Ubývá kvalitních dřevin v krajině, o zbylé stromy a keře nikdo nepečuje, dochází k nekontrolovatelnému rozrůstání plevelných a cizorodých druhů na úkor původních společenstev rostlin. Sídla se nekontrolovaně rozšiřují do okolí, často zcela bez ohledu na topografii a únosnou míru. Stavby nerespektují podmínky lokality, nevyužívají místní materiály a léty osvědčené pracovní postupy při stavbě a úpravě terénu. Dochází k nevratnému poškození panoramat, nevhodnému zastavování záplavových oblastí vodních toků, vodoteče jsou napřimovány a cenná voda je rychle bez užitku odváděna z krajiny.

Jsou jistě i lokální výjimky, o to cennější. Tušíme, že naše krajina je velice křehká, jako každá vybalancovaná rovnováha mnoha protisměrných dějů. Sledujeme zároveň postupné odcizení lidí od přírodního prostředí, u mnohých se vytrácí potřeba jakéhokoliv kontaktu s krajinou. Ale jsou i lidé, kteří intuitivně cítí, že vývoj obecně dobrý není a chtěli by pomáhat. Někde, nějak začít. Ale jak, aby nevznikla třeba dobře míněným zásahem nakonec zase další újma?

Fragmenty krajiny dětství si každý neseme natrvalo v sobě jako osobní dědictví, součást duše. A je i na nás, co bude vloženo do duší další generace.

V krajině můžeme v pravém smyslu slova „číst“, pokud máme zájem vidět a naslouchat. Nevadí, když všemu neporozumíme dokonale. Postačí úplně, když si vypěstujeme v sobě citlivost ke krajině a vůli prospět.

Eva Wagnerová

 

 

 

Proměna vztahu lidí ke krajině, Václav Fanta