Pane Hloušku, kovářství má ve Vašem rodě dlouhou tradici. Váš syn je kovář, otec byl kovářem. Víte, kam až do Vaší minulosti kovářské řemeslo sahá?
Prej děda mýho táty byl kovář. Tátovi bylo deset, když mu oba rodiče zemřeli. V jedenácti se šel učit kovařině, po vyučení vandroval po světě, a když mu bylo 25, dostal se do Hříměždic k panu Lomozovi. Toho si moc chválil, výbornej řemeslník a dobrej člověk. Na doporučení pana Lomoze šel dělat kováře do Nečíně. Dřív tu byly kovárny dvě, v Nečíni a na Řinčově v Lipinách. V roce 1929 si udělal táta živnost a začal dělat v bejvalý kovárně u Mašků. Když si vzal maminku, bydleli jsme nějakej čas na Boudě. Vzpomínám si, jak tam bylo vlhko, pod postelí jsem měl studnu a byl jsem pořád nemocnej. V roce 1932 si nechal táta postavit dům a vlastní kovárnu. Kovařinu dělal do svých 74 let. Já, mám-li bejt upřímnej, nikdy kovářem bejt nechtěl. Já chtěl bejt učitel. Už mě dokonce přijali na doporučení ředitele do učitelského ústavu v Příbrami, ale táta řádil, a tak jsem šel na řemeslo. V roce 1949 jsem se dostal do umělecký školy kovářský a podkovářský ve Vysočanech a tam jsem udělal mistrovský zkoušky – kovanou růži. Pak už mě to bavilo. I k tomu učení jsem se na čas dostal. Učil jsem kováře a zámečníky v Příbrami, ale táta byl národní socialista a vášnivej sokolík….neměl jsem kádrovej profil, nebyl jsem prý vhodný k výchově pracujícího dorostu, tak jsem musel odejít.
Jak se liší kovářské řemeslo dnes od toho, které jste znal u svého táty?
To se nedá srovnat! Všechno se dělalo ručně. Dneska je to kovářství strojní, víc zámečnictví, svařuje se elektrikou. Tehdá se muselo všechno probíjet, svařovat v ohni. Kováři měli jen kladivo, oheň, kovadlinu a kleště. Víc nepotřebovali. Všechno zvládli. Já to taky ještě trochu chytil. To byli umělci. Tenkrát kování na vozy, to byla umělecká práce! Parádičku si tam každej kovář udělal – rejhy, tepování. Dneska tomu říkají umělecký kovářství.
Co musel umět kovářský učedník?
Základ byl kovanej hřebík a pak umět svařovat v ohni, aby se to roztavilo a nespálilo. To se musí hrozně hlídat. Když se to přehřeje přes 1200 stupňů, tak se železo rozpadne. Přes zimu se dělaly podkovy pro koně a podkůvky pro dobytek, hřeby, ručně dělaný šrouby, nože na pluh, ruční ruchadla. Přes zimu se u táty v kovárně scházeli sedláci. Samá legrace. Tenkrát ty chlapi drželi pohromadě. Jeden z druhýho si dělal legraci, nikdo se neurazil.
Pane Hloušku, vy jste vyhlášený podkovář. To Vás naučil táta?
Táta byl výbornej podkovář, ale na výrobu podkov jsem byl jednička já, to jsem předčil i tátu. Teď tady po okolí kovu asi 35 koní, ale byly doby, kdy jsem jich měl 90. Podkovy si zásadně dělám sám, žádný polotovary, který se připlácnou za studena! Táta říkal, nikdy nekup polotovar, to je, jako kdyby si kuchař dělal polívku z pytlíku.
Už vám bylo osmdesát a ještě Vás vidíme v kovárně.
Já jsem zvyklej dělat. Ona je sobota a neděle a já si hledám práci. V kovárně mě to pořád baví. A taky jsem rád, že v tom pokračuje Milan. On umí všechno, zámečnickou práci, kovařinu i podkovařinu. a je výbornej. Toho obdivuju.
-ez-