Evropská úmluva o krajině


Úmluva přijatá ve Florencii v r. 2000 je nejvýznamnějším mezinárodním dokumentem vztahujícím se ke krajině. Konstatuje, že členské státy Rady Evropy si jsou vědomy významu krajiny, zároveň si však uvědomují, že vývoj technik a postupů v oblastech využívání krajiny a v ekonomice urychlují změny krajiny. Dále že si přejí
„reagovat na právo veřejnosti užívat vysoce kvalitní krajinu a hrát aktivní roli při jejím rozvoji“, stejně tak vyjadřují přesvědčení, že „krajina je klíčovým prvkem blaha jednotlivce i společnosti“ (předmluva).

Úmluva zavazuje smluvní strany, aby zavedly strategie a zásady umožňující ochranu, správu a plánování krajiny; aby posílily účast veřejnosti a místních orgánů v uvedených strategiích; a především mají „začlenit krajinu do svých politik územního a urbánního plánování, do své kulturní, environmentální (…) politiky“ (článek 5). Smluvní strany se rovněž v úmluvě zavázaly podporovat vzdělávací programy, které se zaměří na „hodnoty spjaté s krajinou“ a na problematiku jejího plánování. Úmluva dále požaduje, aby každá strana vymezila a vyhodnotila na svém území vlastní typy krajiny; dále aby každá strana definovala tzv. cílové charakteristiky krajiny, tj. přání a požadavky obyvatel; a dále aby každá strana přijala nástroje, zaměřené na ochranu a plánování krajiny (článek 6).

Bohužel, v České republice (na rozdíl od jiných evropských států) nebyla tato úmluva dosud zcela zavedena do praxe. Mezery lze spatřovat především v oblasti výzkumu krajiny, aplikace výzkumu na management krajiny a spoluúčasti veřejnosti v procesu územního plánování.


Zpracováno podle Fanta, V.: Uplatnění kulturně-historických hledisek v konceptu ochrany kulturní krajiny. Diplomová práce, ČVUT, Praha 2013