Cesty venkova

 

 

Proč je potřeba chránit krajinu a pečovat o ni? Protože krajina je naše životní prostředí, které jednou předáme našim potomkům. Krajina je prostředí mimořádně citlivé na jakékoliv zásahy – když v ní budeme špatně hospodařit, když jí poškodíme nebo jí připravíme o její krásu a „duši“, bude to mít neblahé následky. Příroda je totiž stále ještě pořád silnější než člověk a občas nám to dává najevo (např. při povodních). Krajina je také nositelem stop minulosti – je to „archív“ naší země, ve kterém mohou vědci dohledat informace o dávných posunech kontinentů i o středověkém zemědělství. Krajina je nositelem informací o našich dějinách. Krajina je prostředí, které sdílíme s ostatními – nežijeme v ní jenom my sami, ale i lidé ze sousední vesnice, turisté i zvířata; a na všechny obyvatele krajiny bychom měli brát ohled. A třeba i proto, že žijeme v krajině, která byla pro naše předky tak důležitá, že píseň o ní vybrali za státní hymnu.

 

 

Problematika ochrany krajiny je velice složité téma. V podstatě jde o právní problematiku. Uchopit toto téma zjednodušeným způsobem nejde, aniž bychom se zcela vyhnuli právnímu výkladu.

Ochrana krajiny je soubor právních nástrojů, které slouží k úpravě práv a povinností uživatelů krajiny. Omezit něčí práva lze jedině zákonem – zákony (resp. předpisy) tedy zakazují, co se kde nesmí dělat (např. odhazovat odpadky v lese), resp. co se kde musí dělat (např. udržovat historické památky). A tato práva musí být omezena z významného důvodu, který uznává celá společnost – např. ochrana přírody a památek (tomu se říká „veřejný zájem“).

Např. v národním parku, kde se nachází cenná přírodní společenstva (rostou tam vzácné rostliny a žijí vzácní živočichové) je omezeno právo návštěvníků „chodit, kde se jim zachce“ a smí se tam chodit jen po značených cestách (to proto, aby návštěvníci nerušili ony vzácné živočichy). Obdobně v historickém jádru města plného starodávných domů je omezeno právo majitele pozemku „postavit mrakodrap“, protože by tak byla narušena krása, ráz a starobylost křivolakých uliček, nízkých domků a malých náměstíček. Obě dvě ukázky patří do tématu „ochrana krajiny“.

Protože je tohle téma dosti složité, bude nejlépe si je vysvětlit na obrázku.

Ilustrační přiklad: Předmět je tetřev hlušec. Tlak je turistický ruch na Šumavě. Hodnota je, že tetřev má právo na nerušený život. Důvod ochrany (onen zákonem deklarovaný veřejný zájem) je „nerušit tetřeva hlušce“. Ochrana je tedy omezení pohybu turistů v místech, kde žije tetřev hlušec.

 

Právní nástroje

Ochranou krajiny se zabývá mnoho různých právních předpisů a opatření.

Protože ochranu krajiny lze uskutečňovat jen prostřednictvím zákonů, stanovují právní předpisy také míru ochrany (tedy míru omezení). Ta se rozprostírá od přísně chráněných míst (národní parky, národní přírodní rezervace, národní kulturní památky) až po místa s nižší intenzitou ochrany (přírodní památky, evropsky významné lokality Natura 2000, památkové zóny).
Odborné termíny jsou vysvětleny níže.

1. Mezinárodní smlouvy (výběr)

Z mezinárodních smluv, která Česká republika podepsala (zvláště z Evropské úmluvy o krajině), vyplývá povinnost přijmout opatření na ochranu a správu kulturní krajiny, a to zvláště v oblasti ochrany přírody a kulturního dědictví a oblasti územního plánování. To znamená, že by ČR měla přijmout takové zákony, které by umožnily dobrou a rozumnou správu naší krajiny s ohledem na výše zmiňované hodnoty. Což zatím ČR splnila jen z části.

2. Zákonná ochrana v ČR (výběr)

V České republice lze k ochraně krajiny použít především zákon o ochraně přírody a krajiny a památkový zákon.

Zákon o ochraně přírody a krajiny rozlišuje obecnou ochranu přírody (chrání celé území státu) a zvláštní ochranu přírody (chrání jen vybraná zvláště hodnotná území). Pod obecnou ochranu přírody patří územní systém ekologické stability, významné krajinné prvky, přírodní parky a přechodně chráněné plochy. Zvláštní ochrana přírody se člení na druhovou ochranu a území ochranu. Územní ochrana se dále člení na národní parky, chráněné krajinné oblasti a maloplošná zvláště chráněná území. Kromě toho ještě existuje evropská soustava chráněných území – Natura 2000.

Památkový zákon se zabývá především ochranou historických staveb a sídel. Nicméně stavby a sídla mnohdy značným způsobem utvářejí tvář krajiny (např.: hrad Bezděz, vysílač na Ještědu, panorama historického města – ale i „obyčejný“ křížek v polích). Kromě toho definuje zákon i tzv. krajinné památkové zóny – území se zvláštními historickými a krajinářskými hodnotami.

Kromě toho existuje tzv. institut krajinného rázu, který má obecnou platnost na celém území ČR a lze jej použít zejména pro posouzení, nakolik navrhovaný záměr (obvykle stavba) narušuje / nenarušuje charakter krajiny.

V praxi tento složitý systém funguje tak, že je-li nějaké území prohlášené za chráněné (až už podle toho či onoho zákona), drží nad ním příslušný státní úřad „ochrannou ruku“ a nepřipustí (resp. neměl by připustit) takové činnosti nebo změny, které by chráněné území poškodily. Ovšem území, které statut „chráněného“ nemá, nemohou úřady chránit.

Ochrana krajiny prostřednictví územního plánování

Územní plán je dokument, který určuje budoucí rozvoj obce (nejen zastavěného území, ale celého katastru – tedy i okolní krajiny). Územní plán mimo jiné stanovuje koncepci urbanistického rozvoje sídla (tedy kde a jak se bude co stavět) a koncepci krajiny (využívání krajiny, cestní síť, obnovu přírodních prvků…). Územní plán stanovuje tzv. funkční regulaci území (jaké má být budoucí využití určité plochy) a také tzv. prostorovou regulaci území (jaký má být charakter zástavby – výška domů, hustota zastavění atd.).

Územní plán je velmi důležitý dokument, jehož příprava je často (zejména na malých obcích) podceňována. Koncepční plánování přitom může vyřešit některé z problémů, které se obce týkají – viz následující příklady.

a) Příliš velký růst sídla, který způsobí nárůst počtu obyvatel, což s sebou nese nároky na infrastrukturu a také často negativní zásah do krajiny – tento problém je možno řešit takovým nastavením funkčního využití území, které reálně odpovídá potřebám obce na její harmonický rozvoj.

b) Ztráta venkovského charakteru sídla skrze výstavbu nových staveb – lze řešit vydáním regulačního plánu, který stanovuje pravidla pro novou výstavbu: přesné umístění staveb, velikost a charakter staveb, výšku zástavby, tvar a sklon střechy, ale i úpravy veřejného prostoru, výsadbu zeleně v sídlech, místa pro parkování atd.

c) Absence polních cest, po nichž by lidé mohli chodit na procházku – do územního plánu lze také cesty snadno zanést. Jsou-li zakresleny v územním plánu, má obec větší šanci na získání dotace na jejich realizaci.

d) Riziko ohrožení povodněmi – v poslední době se ukazuje velký význam této dříve opomíjené problematiky. Povodním nelze zabránit, ale lze minimalizovat jejich projevy a následky. Právě územní plánování má mnoho nástrojů, jak omezit povodňové škody (např.: omezením výstavby v ohrožených lokalitách, vymezením ploch pro protipovodňové hráze jako veřejně prospěšné stavby, navržením nových krajinných prvků s protipovodňovou funkcí).

Z uvedeného vyplývá, že územní plán je především důležitou „společenskou smlouvou“ mezi obcí, státními úřady, obyvateli sídla a vlastníky pozemků o tom, jak bude vypadat jejich obec v budoucnu.

Bohužel, i v systému územního plánování mnohé věci nefungují zcela tak, jak by měly. Největší problémy se vyskytují v následujících oblastech.

a) Ačkoliv evropské předpisy požadují zapojení veřejnosti do procesu územního plánování, v praxi to často funguje tak, že se zpracovatel územního plánu dohodne se starostou (zastupitelstvem) a veřejnosti pak předloží již téměř hotovou věc. Lepší by bylo, kdyby byl zpracovatel územního plánu v kontaktu s veřejností již od úplného začátku přípravy plánu.

b) Velkým problém je také fakt, že území plány se řeší vždy jen v rámci jedné obce, kdežto krajina nebere na hranice katastrálních území ohled. A tak se může stát, že na katastru jedné obce se vyznačí v územním plánu cesta, která ovšem nebude na katastru druhé obce pokračovat, protože ji tam nikdo nenakreslil. Jakoukoliv rozsáhlejší koncepci krajiny tak de facto není reálné uskutečnit. Sice existují tzv. zásady územního rozvoje, tedy dokument, který řeší rozvoj na celém území kraje, ale ty často obsahují jen zásadní dopravní a ekologickou infrastrukturu.

c) Naštěstí se to nestává příliš často, ale jsou známy případy, kdy zastupitelstvo obce (resp. stavební úřad) vydalo rozhodnutí v rozporu s územním plánem.

d) Nezanedbatelný je i fakt, že příprava územních plánů je často podfinancována a projektanti je připravují za 2/3 až 1/2 ceny, která by byla potřeba. Je otázka, jakou kvalitu pak takové dílo může mít.

Jak lze vyčíst z některých poznámek, územní plánování není samospasitelné a ani dobře udělaný územní plán není zárukou, že vše „bude klapat“. Nicméně je prvním krokem k tomu, aby vše v pořádku bylo.

Vysvětlení odborných pojmů

Odborné pojmy používané v systém ochrany krajiny (volné a zastavěné) si pro zjednodušení rozdělíme na dvě části:
I. Ochrana přírody – obecná ochrana přírody a zvláštní ochrana přírody  
II. Ochrana památek

 

Ia. Obecná ochrana přírody

Územní systém ekologické stability ÚSES

Stejně jako člověk používá silnice, dálnice a železnice – síť komunikací, které ho spojují s jinými místy a s jinými lidmi, tak i živočichové potřebují podobnou migrační síť pro zajištění rozmnožování, potravy, přezimování – přežití. ÚSES lze jednoduše popsat jako komunikační systém pro živočichy žijící ve fragmentované krajině. Je to soustava biotopů (části krajiny se specifickými přírodními hodnotami), které mají umožnit přežívání různých druhů (biocentra) a jejich migraci (biokoridory).

Významné krajinné prvky VKP

jsou ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny. Obvykle jsou spíše drobného měřítka.
Existují 2 typy krajinných prvků:
1) významné krajinné prvky ze zákona - lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy.

2) významné krajinné prvky registrované- o meze, travní porosty, skály, sady apod.
Pro všechny VKP platí, že je zakázáno je poškozovat. Případné zásahy do VKP musí schválit příslušný orgán ochrany přírody.

Krajinný ráz

Krajinný ráz je podle zákona o ochraně přírody a krajiny přírodní, kulturně-historická a estetická charakteristika určité oblasti.
Jedná se o složitý postup vymezení zmiňovaných hodnot v krajině. Na rozdíl od jiných hodnocení, krajinný ráz se z principu nevyhne subjektivitě při hodnocení – nelze jej exaktně změřit nebo spočítat. Velmi zjednodušeně se dá říci, že hodnocení krajinného rázu je „vědecký“ postup, jak říci, co je v krajině krásné a co by krásné mělo zůstat. K ochraně krajinného rázu (KR) lze použít dva přístupy: preventivní hodnocení KR a hodnocení dopadů navrhované stavby na KR. V prvním případě jde o vyhodnocení krajinného rázu obvykle rozsáhlejší oblasti (např. území kraje, CHKO apod.), jehož cílem je pojmenování vlastností krajinného rázu a stanovení pravidel, jak by se měl v budoucnu krajinný ráz chránit (např. pravidla pro novou zástavbu apod.). Ve druhém případě jde o hodnocení konkrétního návrhu nové stavby – nakolik tato „zapadá“ do krajiny a nakolik „narušuje“ krajinný ráz.

Přírodní park se zřizuje k ochraně krajinného rázu. Zřizovatelem přírodního parku je kraj. Je nutno poznamenat, že ochrana prostřednictvím přírodního parku je spíše „měkká“.

 

 

Ib. Zvláštní ochrana přírody (územní)

Národní parky NP jsou rozsáhlé nejcennějších částí přírody se zvláštními hodnotami a dochovanou krajinou. Obvykle se jedná o oblasti jen s velmi malým vlivem člověka. V národním parku a jeho ochranném pásmu mohou být přímo zakázány některé činnosti. V ČR existují celkem 4 národní parky: Krkonoše, Šumava, Podyjí, České Švýcarsko. Uvažuje se o vyhlášení národního parku na Křivoklátsku.

Chráněné krajinné oblasti CHKO jsou rozsáhlá území s cennými přírodními hodnotami, případně i s dochovanou strukturou historického osídlení. Ochrana v CHKO je mírnější, než v národním parku. V ČR je celkem 25 CHKO, které zaujímají skoro 14 % rozlohy státu.

Maloplošná zvláště chráněná území jsou vyhlašována z důvodů ochrany konkrétních lokalit. Dle významu a chráněných hodnot se člení na národní přírodní rezervace NPR (území s mimořádnými přírodními hodnotami a jedinečnými ekosystémy), přírodní rezervace PR (nižší stupeň ochrany, než u NPR), národní přírodní památky NPP (menší útvary – např. geologické, naleziště, fragmenty ekosystémů) a přírodní památky (nižší stupeň ochrany, než u NPP).

Natura 2000 je dalším systémem ochrany ohrožených rostlin, živočichů a přírodních stanovišť, a to na evropské úrovni. Člení se na evropsky významné lokality (jsou důležité pro ochranu příznivého stavu stanovišť) a ptačí oblasti (vyhlašují se za účelem ochrany ptáků). Od ostatních typů ochrany se systém Natura 2000 liší specifickými podmínkami a pravidly ochrany přírody (podrobněji v odkazované literatuře). Zjednodušeně lze říci, že na území evropsky významných lokalit je možno běžně hospodařit, pokud při tom nedojde k porušení předmětu ochrany.

Evropská úmluva o krajině 

 

 

II. Ochrana památek

Ochrana památek rozlišuje
1) památkově chráněné objekty: národní kulturní památky a kulturní památky,
2) Památkově chráněná území: městské, vesnické, archeologické památkové rezervace a městské, vesnické a krajinné památkové zóny.

1. Památkově chráněné objekty

Lze říci, že národní kulturní památky a kulturní památky se liší jen ve významu a v procesních (právních) záležitostech. Kulturními památkami mohou být obytné stavby: hrady, paláce, významné budovy, lidová architektura; církevní stavby: kostely, katedrály; technické stavby: historické mosty nebo mlýny; jakékoliv ostatní stavby: nádraží; drobná architektura, zříceniny.

Kdy je objekt uznán jako kulturní nebo národní kulturní památka? Co je tou hodnotou, pro kterou je dobré něco památkově chránit?

• Když památka odkazuje na významnou událost či osobnost – symbolická hodnota
• Když má dochované historické konstrukce, technická řešení apod. – hodnota historického pramene
• Když evokuje krásu - estetická hodnota
• Když je připomínkou minulosti, života předků – hodnota tradic: románské hlavice v kostele v Potvorově
• Když je„kotvou minulosti“ v neustále se proměňujícím světě – hodnota stability

2. Památkově chráněná území

Územní památková ochrana znamená, že chráněn je především charakter území – to znamená jeho prostorová a architektonická struktura (výšky staveb, tvary střech, přítomnost historických a tradičních konstrukcí, materiály, povrchy… komplexní „obraz města“).

Územní památková ochrana rozlišuje památkové rezervace (městské a vesnické) a památkové zóny (městské, vesnické a krajinné). V zásadě je mezi nimi ten rozdíl, že památková zóna je „měkčí“, méně přísný způsob ochrany – památková zóna totiž chrání především charakter zástavby, kdežto památková rezervace chrání charakter zástavby i jednotlivé stavby.

 

 

1.  Kapitoly Obecná ochrana přírody a Zvláštní ochrana přírody (územní) byly zpracovány s využitím literatury - Kolář, F. a kol.: Ochrana přírody z pohledu biologa. Dokořán, Praha 2012
2.  Kapitola Ochrana památek byla zpracována podle Fanta, V.: Uplatnění kulturně-historických hledisek v konceptu ochrany kulturní krajiny. Diplomová práce, ČVUT, Praha 2013

Další literatura:
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná), Evropská úmluva o krajině a další.
Kupka, J.: Krajiny kulturní a historické. ČVUT, Praha 2010.

Václav Fanta

 

 

Péče o krajinu

Aneb co s krajinou, která není chráněná? Zákony říkají, co se nesmí / co se musí dělat, ale již neříkají, co se má dělat.

Zcela mimo popsaný systém stojí problematika péče o krajinu. Ta nemá žádnou oporu v zákonech a závisí výhradně na aktivním a neformálním přístupu obyvatel a uživatelů krajiny.

Skupina lidí se stejným zájmem může hodně prosadit, zvláště ve věci rozvoje sídla a krajiny (v Praze existují např. organizace zabývající se následujícími oblastmi: Klub Za starou Prahu – ochrana památek, Auto*Mat – podpora cyklistické dopravy, Letná sobě – udržitelný rozvoj pražské čtvrti).