Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník? Abych to řekl co nejstručněji, znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu, a tak ovšem není rázným chodcem… Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco pomaleji, než mnozí ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelijakých setkání. Občas se postaví, když se ta kratší noha malinko či více prohne; usedá třeba u příkopu, což je docela dobré místo k zastávce, neboť příkop je vždycky tak trochu příměr světa a života, nebo se posadí do stínu pod velikým stromem, jehož listí se třpytí a šepotá dolů k zemi, do šíra kraje u vzhůru k velkoduchovému blankytu, a zde tedy odpočívá, aby nespěl příliš kvapně, aby si pooddechl a při tom se porozhlédl. Tu, nabíraje na silách i na vděčně odevzdaném poklidu, nazírá úkazy veliké, jako je třeba pták nebo jen motýl.
Josef Čapek, Kulhavý poutník
Lavička
Přemýšleli jste někdy, proč jsou v krajině lavičky? Aby se poutník posadil, když ho bolí nohy? Ale kde že; když poutníka bolí nohy, svalí se kdekoli, lavička nelavička.
Občas by každý z nás z nějaké lavičky měl odhrnout sníh a posadit se. Brzy vycítíme, proč si někdo neznámý dal tu práci a zrovna na tomhle místě tu lavičku vyřezal, složil, stloukl, sešrouboval, natřel, zkrátka postavil. Protože stejně jako my si uvědomil, že ta lavička tady být musí. Protože se tady třeba zastavil, aby se v poklidu mohl rozhlédnout po kraji. Těšil se, jak se posadí, dá si nohu přes nohu, sundá brejle, vzhlédne do kraje a bude se mu zdát, jako by najednou byl nějak jiným člověkem. Nějak bohatším, i když by v hlubinách kapes našel s bídou třicet korun. A že je deset pod nulou, to nevadí.
Pokud jsou v krajině lavičky, znamená to, že tam žijí bohatí lidé. Strašně závidím těm, co postavili nějakou lavičku v krajině.
Zdeněk Šindlauer
Úvodní slovo
Žité sousedství, místní regionální výroba a spojení s okolní krajinou, to jsou nejdůležitější předpoklady pro to, aby zůstal venkov venkovem, aby se nestal předměstím měst, našel svou vlastní tvář. Dnes už nepojí většinu lidí s okolní krajinou práce, jak tomu bylo dřív. Krajina je dnes spíše kulisou, ve které je umístěna obec. Prostřednictvím stromů, keřů a květin prostupuje do ulic, na veřejné prostory, do zahrad a zahrádek soukromých domů. Mohla by být ale něčím víc.
Krajina na dosah – to je trumf v rukou vesnice oproti městu.
Pobývání lidí v krajině, tak, jak ho vnímáme a chceme na našich stránkách přiblížit, není bydlení v krajině, ba právě naopak. Zvýšit možnosti pobývat v krajině paradoxně předpokládá, ochránit volnou krajinu před bydlením, tj. před zastavěním.
Nabídnout krajinu lidem k pobývání v sobě ale nese nemalá úskalí. Jen omezené množství přírodních lokalit si dokáže podržet svůj půvab a krásu bez zásahu člověka, bez lidské péče. Na většině našeho území je třeba se o krajinu starat. Pobývat v přírodě, o kterou pečují dobří hospodáři, je příjemné. Dobrých hospodářů ale ubylo a těch, kteří hospodaří výhradně pro zisk, je stále dost. Co může člověku přinést chůze po rozbitých cestách, pohled na okraje cest zarostlé kopřivami a lebedou, na meze kde dusičnany vyhubily květnaté bylinné patro, pohled na lány monokultur přes které nedohlédnout les. Nelze předpokládat, že v nejbližší době přibude dobrých hospodářů, a tak je třeba hledat i jiné cesty, jak lidem s lidmi zpřístupnit krajinu, nabídnout jí k pobývání.
Lavičky a odpočívadla
V zahradách, parcích nebo ve volné krajině, tam, kde je příjemné posedět, si lidé umísťují lavičky, sedátka a odpočívadla. Někdy je místem k posezení intimní zákoutí ve stínu stromů, jindy vyhlídka v otevřené krajině.
Na jaře a na podzim lidé častěji vyhledávají odpočívadla, na kterých si mohou užít první sluníčko, v letním parnu bývá příjemné posedět ve stínu korun stromů nebo v blízkosti vody.
Při vybírání místa je třeba především myslet na ty, kdo budou odpočívadla a lavičky využívat.
Starší lidé mají rádi podvečerní procházky. Trampoty vyššího věku jim neumožní dojít daleko, bolavé nohy chtějí častější odpočinek. Lavičky pro ně by měly být vyšší, s opěradlem, pokud možno s výhledem do kraje nebo na zapadající sluníčko.
Malé děti s rodiči a prarodiči vycházejí na procházky nejčastěji odpoledne. Sluníčko jim nevadí, ale dlouhá nezáživná cesta ano. Lavička s příjemným posezením a výhledem není pro ně to pravé. Spíše uvítají něco atypického, na čem se dá tvořivě vydovádět.
Mládež vychází na výpravy večer. Více než přírody a pohledů do kraje si užívají společnosti. Daleko nedojdou a to ještě část z nich se přibližuje k lavičce na dvou nebo na čtyřech kolech. Je třeba počítat s tím, že po výpravě mohou zbýt u lavičky odpadky a láhve, že chlapecká část výpravy je ve věku, kdy je třeba někam odvést přebytečnou energii. Objekty, na kterých se dá síla a její účinnost ukázat, jsou vhodnými atributy.
Dospělí lidé na vesnici mají přes týden méně času nežli lidé ve městě, na vycházky většinou chodí o víkendu. Dojdou dále, užívají si přírody a na zvláště hezkém místě chvíli posedí. Na sušenku, kterou si nesou v kapse, nepotřebují u lavičky stůl.
Odpočívadla na zvláště výjimečných místech mohou být upravena pro turisty. Stůl, informační tabulka, ukazatel, mapa, pítko… to vše je pro „poutníky z daleka“ příjemné.
Odpočívadlo není jen lavička, stůl, případně drobná stavbička, ale i okolí místa posezení. Někdy je vhodné, aby zůstalo nezměněno nebo bylo upraveno tak, aby s okolní krajinou splynulo, jindy je příjemné upravit blízké okolí ve větším kontrastu s okolní krajinou.
Odpočívadla v parcích mívají často charakter solitérní lavice či shluku několika laviček, altánu, pergoly, nebo mola u vody. Ve větším parku je možné nabídnout návštěvníkům více druhů takovýchto posezení v různých prostředích tak, aby si odpočívadlo mohli vybrat, podle aktuálního počasí, nálady nebo společnosti. Jedná se zejména o kontrast stinných či prosluněných míst, posezení v trávě, pod stromem či mezi skupinou stromů, u vody či někde na vyhlídce.
Lavička v krajině
Dubové lavice v Dalejském údolí
Kamenné odpočívadlo u Loun
Lavice v Nečíni (Eva Wágnerová)
Lavice Srdce Petřína (Lukáš Gavlovský)
Odpočívadlo Bolevecké rybníky Plzeň
Odpočívadlo - Botanická zahrada Praha (Lukáš Gavlovský)
Odpočívadlo v Oboře Hvězda v Praze (Lukáš Gavlovský)
Lavička jako sochařské dílo
Pokoj v krajině u Modravy (Jan Šépka)
Přírodní kamenná lavice u České Lípy
Wilsonův les v Brně
Jednotlivé ukázky odpočívadel