Obytná krajina

 

Kdo to měl být, ten Kulhavý poutník? Abych to řekl co nejstručněji, znamenal mi člověka, který někam jde. Kohosi, kdo zajisté má někam namířeno, ale napadá trochu na jednu nohu, a tak ovšem není rázným chodcem… Ale ta trocha kulhavosti mu nevadí, aby si, třebas napadaje, nešel svou cestou jako jiní lidé. Ba, jda o něco pomaleji, než mnozí ostatní, někdy při tom více vidí a pozoruje a snad i o něco uvážlivěji si povšimne všelijakých setkání. Občas se postaví, když se ta kratší noha malinko či více prohne; usedá třeba u příkopu, což je docela dobré místo k zastávce, neboť příkop je vždycky tak trochu příměr světa a života, nebo se posadí do stínu pod velikým stromem, jehož listí se třpytí a šepotá dolů k zemi, do šíra kraje u vzhůru k velkoduchovému blankytu, a zde tedy odpočívá, aby nespěl příliš kvapně, aby si pooddechl a při tom se porozhlédl. Tu, nabíraje na silách i na vděčně odevzdaném poklidu, nazírá úkazy veliké, jako je třeba pták nebo jen motýl.

Josef Čapek, Kulhavý poutník

 

 

Lavička

Přemýšleli jste někdy, proč jsou v krajině lavičky? Aby se poutník posadil, když ho bolí nohy? Ale kde že; když poutníka bolí nohy, svalí se kdekoli, lavička nelavička.

Občas by každý z nás z nějaké lavičky měl odhrnout sníh a posadit se. Brzy vycítíme, proč si někdo neznámý dal tu práci a zrovna na tomhle místě tu lavičku vyřezal, složil, stloukl, sešrouboval, natřel, zkrátka postavil. Protože stejně jako my si uvědomil, že ta lavička tady být musí. Protože se tady třeba zastavil, aby se v poklidu mohl rozhlédnout po kraji. Těšil se, jak se posadí, dá si nohu přes nohu, sundá brejle, vzhlédne do kraje a bude se mu zdát, jako by najednou byl nějak jiným člověkem. Nějak bohatším, i když by v hlubinách kapes našel s bídou třicet korun. A že je deset pod nulou, to nevadí.

Pokud jsou v krajině lavičky, znamená to, že tam žijí bohatí lidé. Strašně závidím těm, co postavili nějakou lavičku v krajině.

Zdeněk Šindlauer