Dokumentární filmy o krajině


Kamera, režie, scénář, střih: Petr Mikšíček
Zvuk: Stanislav Mikšíček
Hudba: Petr Linhart

 

Krajina, která spojuje

Stopáž: 25 min

Krátký dokument zachycuje proměnu vztahu lidí ke krajině – porozumění a ochotu o krajinu v okolí obce dlouhodobě pečovat. Zásluhu na tom měla především architektka Eva Wágnerová díky citlivému přístupu k lidem a erudovaností – uměním číst v krajině. Obyvatele Dublovic zaujala a nadchla prezentací návrhu jak obnovit starou cestu z Dublovic do Chramost. Samotný akt obnovy cesty vytvořil v lidech neočekávaný proud pozitivní energie a zážitku ze společné tvorby krajinného prostoru. 

Dokument je postaven na autentických výpovědích místních lidí při obnově cesty a jejich motivaci k participaci na projektu. 

 

Jak se staví Leporelo

Stopáž: 20 min

Krátký dokument přibližuje realizaci proměny intravilánu obce Rosovice v rámci projektu Cesty venkova. Architekt Jakub Chvojka připravil návrh, který vychází z originálního přístupu vytvořit odpočívadlo u rybníka jako leporelo (odkaz a vzpomínku na známého zdejšího rodáka, ilustrátora Vojtěcha Kubaštu). Návrh „ tvrdě narazil“ na představy místních obyvatel a rozdělil je na dva tábory odpůrců a podporovatelů. 

Druhým hráčem a hlavní postavou dokumentu je starosta obce Rosovice, Zdeněk Gregorek, kterému se podařilo situaci zvládnout. Ačkoliv neměl velké zkušenosti s prací s veřejností, díky své ochotě učit se a vyjít lidem vstříc, dosáhl nejen toho, že se nakonec projekt realizoval, ale i toho, že i méně tradiční architektonický návrh nakonec místní lidé přijali a podpořili.

Sekvence dokumentuje důležitost shody místních obyvatel, vedení obce a architekta na proměně místa v obci. 

 

Hledání venkovského charakteru obcí

Stopáž: 46 min

Dokument se na příkladech dvou obcí, Stará  Huť a Nečín, zabývá otázkou, jaké architektonické prvky a jaké sociální chování tvoří venkovský charakter obcí. 

Otázky zodpovídají dva architekti Vladimír Sitta a Vít Rýpar, kteří působí na ČVUT a zabývají se krajinnou architekturou. Jejich pohled na věc je ryze odborný, prvky tvořící venkovský charakter hodnotí z pohledu externích auditorů. Jejich postřehy a soudy jsou překvapivé, v mnoha ohledech trefné, někdy až nepříjemně ironizující. Některým lidem otevírají oči, někteří je vnímají jako subjektivní, akademické… Negativní stránkou tohoto pohledu na věc je odmítnutí, se kterým se architekti setkali ze strany vedení obce a místních obyvatel. 

V tomto přístupu k hledání venkovského charakteru spočívá primární dramaturgický prvek první linie vyprávění. 

 

Druhou linii vyprávění tvoří pohled Evy Zirhutové, vedoucí programu Cesty venkova a zároveň iniciátorkou proměn v její obci Nečín. V dokumentu reflektuje postoje člověka, který zároveň chápe nutnost spolupracovat při urbanistických úpravách na venkově s architekty, rozumí ale i druhé straně, místním lidem, jejich zdravému konzervatismu. Na konkrétním příkladu úpravy části návsi v Nečíni se snaží najít soulad a kompromis, který by vedl nejen ke spokojenosti občanů, ale i k možnosti dlouhodobé spolupráce architektů s obcí. Ani v jejím případě nedopadl projekt na úpravě dvou lokalit na návsi ideálně, ale ukázal cestu.

Na konci dokumentu tak máme možnost sledovat zdravý střet postojů, názorů a myšlenek, ze kterého se jedině může zrodit něco nového, co (v případě architektury) bude sloužit lidem a zároveň přetrvá a přežije nositele zápasu o novou podobu venkova.