Cesty venkova

 

Přirozené zahrady

Ať chceme nebo ne, člověk vždy byl a je součástí přírody. A proto nebo právě proto, může být naše zahrada právě tím, co nám pomůže zachovat zdraví a duševní rovnováhu.
 

Stále častěji se v dnešní době zastavujeme a přemýšlíme, zda je ta naše životní cesta správná a pro nás ta pravá. Zastavujeme se a otáčíme hlavu směrem k přírodě, k její přirozené a divoké kráse. Obdivujeme ji, snažíme se ji chránit a poslední dobou si ji i „přinést“ domů. V souvislosti se zahradami se mluví čím dál tím víc např. o přírodních zahradách, ekozahradách, jedlých zahradách, zdravých zahradách, permakulturních zahradách... Jak se v tom ale vyznat? 

Každý z těchto pojmů je jen nepřesným označením obdobného přístupu k zahradničení - způsob pěstování v takovýchto zahradách využívá přírodní principy, které existují v přirozených ekosystémech. V těchto zahradách nejde v první řadě jen o vypěstování co největší úrody nebo pouze o místo určené k relaxaci, ale o vybudování prostoru, kde potřeby lidí, rostlin a živočichů jsou navzájem co nejvíce propojeny. Nejde tedy o něco úplně nového, objevného, ale čistě o uplatňování poznatků vypozorovaných z přírody, tak jak se dříve běžně předávaly z generace na generaci. Nepoužívají se zde průmyslová hnojiva ani chemické prostředky proti chorobám a škůdcům rostlin, protože úrodnost půdy a zdraví rostlin zajišťují nejrůznější přirozené faktory.

Hlavním cílem je pestrá skladba rostlin a výběr jednotlivých druhů, které budou bez problémů prospívat v daných podmínkách prostředí. Zohledňuje se v první řadě nadmořská výška, umístění vzhledem k světovým stranám i místní mikroklima - např. zda jde o chráněný uzavřený prostor nebo o místo vystavené proudění převládajících větrů nebo o chladovou kotlinu. Dále je důležité správné kombinování rostlin s ohledem na jejich nároky na oslunění a množství živin, vzrůstnost a tvar nadzemní části rostlin i jejich kořenů.  Důležité je, aby si jednotlivé druhy vedle sebe nekonkurovaly, ale naopak spolupracovaly a podporovaly se navzájem. Například vyšší rostliny se vysazují tak, aby nezastínily ty nižší, vedle sebe se umísťují rostliny, které mají kořeny rozprostřené v různé hloubce půdy a svým tvarem využívají různý prostor, rostliny náročné na živiny se kombinují s rostlinami, které jsou schopny vázat půdní dusík.

Úrodnost půdy je zajišťována množstvím organické hmoty, která se ze zahrady rozhodně neodstraňuje. Jejím rozkladem totiž vzniká vzácný humus, který má vliv na schopnost půdy zachycovat vodu a vázat živiny. V průběhu roku se nezakrytá půda mulčuje posekanou nevykvetlou trávou nebo slámou, posklizňové zbytky se ponechávají na záhonech, další organické zbytky se kompostují, spadané listí pouze přihrabuje ke kořenům, využívá se i zeleného hnojení a hnoje hospodářských zvířat.
 

Do zahrad se láká co nejvíce užitečných živočichů, kteří zde pak pomáhají s regulací škůdců. Nejrůznější druhy keřů s jedlými bobulemi přitahují množství ptactva, pestré květy trvalek i letniček přitahují užitečné druhy hmyzu. Určité bylinky svými éterickými výpary některé druhy nežádoucího hmyzu zase dokáží odpuzovat. Ptáci a užitečný hmyz zde najdou úkryty v hustých větvích i suchých stéblech, můžeme jim pomoci také vyvěšováním hnízdících budek a umísťováním různých domečků pro hmyz (navrtané dřevo, cihly s otvory, překlopené květináče). Úkryty pro další užitečné živočichy, jako je třeba ježek, slepýš a ještěrka, představují suché zídky, hromádky větví nebo kamenů. Vodní prvek v zahradách poskytuje další životní prostor pro užitečné obojživelníky, zadržuje potřebnou vláhu a ovlivňuje místní mikroklima.

V každé zahradě lze využitím těchto opatření postupně vybudovat harmonické prostředí, kde je zajištěna přírodní rovnováha a které přináší všem svým obyvatelům a návštěvníkům potěšení i užitek.

 

Trávník

V každé zahradě, i té nejmenší, je vždy kousek trávníku. Kdo by nemiloval chodit bos v krásném svěžím ránu po chladivém zeleném koberci. Nebo si jen tak lehnout a pozorovat plující mraky, opalovat se, hrát si…. Využití je nepřeberné množství.

Ale trávník je pro mnoho zahrádkářů noční můrou. Obzvláště pokud chtějí mít ten „anglický“. Obchody jsou plné nejrůznějších hnojiv, postřiků, různých směsí semen, sekaček, vertikutátorů a nevím jaké ještě techniky k udržování. Vedou se obsáhlé odborné diskuse jak docílit toho nejkrásnějšího, nejhustšího a nejzelenějšího trávníku. Ale je to skutečně tak přírodní, jak to na první pohled vypadá? Bohužel není. Je to jen snaha nás lidí, udělat přírodu upravenou, uklizenou podle našeho vkusu. V přírodě nikdy neroste jen jeden druh rostlin samostatně, vždy je to směs různých druhů, které si vzájemně pomáhají.
 

A což to udělat jinak? Co takhle mít trávník, který od nás prakticky nic nechce a navíc nám ještě dává?  Chce to jen změnit úhel pohledu a uvědomit si, co vlastně chceme. Kdo chce mít ten nejkrásnější trávník, ať ho má. Ale kdo chce života užívat a radovat se z krás světa okolo nás, ten rozumí. O čem tedy mluvíme? O tzv. „jedlém trávníku“. Nově používaný výraz, ale nebojte se, nemyslí se tím, abyste klekli na všechny čtyři a začali se pást. Jedlý trávník není sice tak úpravný jako výše jmenovaný anglický, ale věřte, brzy objevíte jeho krásu. V podstatě jde o směs rostlin, které rostou v přírodě na loukách. Jedlý trávník není jen „tráva“, která je v něm samozřejmě taky, ale i sedmikrásky, pampelišky, jitrocel, jetel, kontryhel, řebříček… Už jen ty názvy bylinek jsou krásné a poetické. Voní např. hrnkem bylinkového čaje…. Tento druh trávníku můžete sekat nakrátko a opalovat se na něm, můžete se v něm brouzdat bosýma nohama. Nemusíte ho ale sekat tak často, můžete ho nechat povyrůst a natrhat si bylinky na čaj nebo do pomazánky, pozorovat hmyz, který se v něm pohybuje. Můžete se těšit z jeho proměn během ročních období. A co nemusíte? Nemusíte ho hnojit, nemusíte ho zalévat, nemusíte ho provzdušňovat, nemusíte ho sekat 3x týdně, nemusíte mít strach, že vás omrzí. A to přece za pokus stojí, ne?

A jak toho docílit? Jednoduše. Dělejte přesný opak toho, co vám radí při pěstování trávníku. A za pár let jako mávnutím kouzelného proutku tam je. Kvete, voní, bzučí, žije a vy se jen díváte. A v ruce držíte ten hrnek na čaj a mlsně vybíráte, z čeho by dneska ráno asi mohl být.

 

Živé ploty – keře do našich zahrad      

Každá zahrádka mívá okolo sebe nějaký plot. Jedním z těch nejhezčích je tzv. živý plot. Je to vlastně pás rostlin, které mohou plnit i několik funkcí najednou. Zabraňují pohledům zvenčí do naší zahrádky nebo naopak zakrývají náš výhled na něco, co vidět nechceme. Fungují samozřejmě jako jakýkoli jiný plot – ohraničují náš pozemek, brání vstupu nezvaným hostům, a to nejen lidem, ale při vhodně zvolené zeleni i zvěři, dále mohou sloužit např. jako větrolam a chránit naši zahrádku před silnými větry, poskytují úkryt drobným živočichům a nabízí potravu nejen jim, ale i nám lidem. Záleží ovšem na tom, jaké rostliny do živého plotu zvolíme. V poslední se bohužel stáváme velmocí ve vysazování tújí do živých plotů.

Túje se používá jako souhrnný název pro různé druhy zeravů.  Na živé ploty se používá nejčastěji zerav západní (Thuja occidentalis). Jedná se o vždy zelený jehličnatý strom čeledi cypřišovitých, jenž pochází ze severní Ameriky a do Evropy byl zavlečen někdy v 16. století. Pro svoji nenáročnost při pěstování se stal velmi oblíbeným právě do živých plotů, protože je mrazuvzdorný, snáší dobře vedro a sucho, ale zároveň zvládá i nedostatek světla, velmi dobře se vypořádává s pravidelným sestřihem.  Dorůstá výšky až 20 metrů. Při pozření je jedovatý, ale z mladých výhonků se vyrábí tinktura proti bradavicím. Do dnešního dne bylo vypěstováno více než 140 kultivarů, které jsou odlišné i barevně nebo celkovým tvarem. Tolik informace z katalogů.

Ale realita může být trochu jiná. Túje je jehličnatý strom. Pro krásný a správný růst potřebuje každá rostlina ideální podmínky. Pro túje to je vlhká půda a slunce. Když je nemají, také rostou, ale hůře, jsou málo husté, zakrňují a špatně obráží při řezu. Málo obrůstají odspodu, může se nám tedy stát, že plot bude za čas dole „holý“. U tújí lze zastřihovat jen mladé výhonky, nelze je „zmlazovat“ (tzn. řezat do starého dřeva) neobrazí nebo jen špatně. Proto se musí zastřihovat pravidelně a neustále, jinak přerostou a navíc nejsou tak dlouhověké jako např. listnaté stromy. Ve svém okolí překyselují půdu, a proto nejsou dobrými sousedy pro jiné rostliny. A zde je asi největší kámen úrazu. Pokud si tújemi olemujeme sad nebo zeleninovou zahrádku, za pár let máme problém. V kyselé půdě dobře nerostou ani ovocné stromy ani většina rostlin našich zahrádek.

Jaký tedy živý plot? Nejlepší je se opět podívat do přírody na pestrost rostlin – svída, zimolez, trnka, šípek, černý bez, líska, hloh… Stačí si jen vybrat. Což udělat živý plot, který je nejen funkční, vyžaduje minimální údržbu, krásně kvete, voní a nabízí nám i něco k snědku? Zde je pár tipů: trny a ostny mají např. šípek, trnka, rakytník (všechny nabízí i jedlé plody), pro husté houští je můžete doplnit svídou, zimolezem. Pak přidat černý bez, dřín, hloh a muchovník, které jsou vyšší a nabízí nám také jedlé plody. Výrazné květy má např. kdoulovec nebo růže svraskalá, z nižších keřů lze doplnit např. arónii.

Pokud trváte na neopadavých jehličnanech, můžete použít kromě túje i tis nebo smrk, ale ty také okyselují půdu a aby byly kompaktní, potřebují pravidelný střih. Neopadavý může být i listnatý plot z některých kultivarů ptačího zobu nebo střemchy vavřínové (zvané bobkovišeň), také habry nebo buky si ponechají loňské listy až do jara.

Ale přírodě nejbližší a pro nás i pro hmyz nejužitečnější je plot kombinovaný z více druhů. Černý bez, šípek nebo trnku známe všichni, podíváme se proto podrobněji na některé méně obvyklé, abychom si udělali představu o neuvěřitelné pestrosti, která se nám nabízí. 

Muchovník (Amelanchier) je něco mezi keřem a menším stromkem. Na jaře se obalí krásnými hrozny bílých květů, ale hlavní důvod proč ho pěstovat, jsou výborné bobule, podobné vzhledem i chuťově borůvkám (no, možná i lepší, tedy pokud k nim stihnete doběhnout dříve než ptáci). I na podzim vypadá krásně, listy se zbarvují do sytě červené barvy, na zimu opadají. Muchovníků je více druhů, rostou téměř ve všech půdách, mají rády slunce i polostín.

 

Temnoplodec (Aronia) – u nás často nazývaný arónie nebo černý jeřáb. Opět velmi nenáročný keřík, často se u nás prodává i roubovaný jako stromek, ten ale se do živých plotů už nedává, spíše jako solitér. Snáší jakoukoliv půdu, dorůstá méně než 2 metry do výšky. Na jaře se obalí množstvím bílých květů s narůžovělým středem. Pak vyraší temně zelené lesklé listy a na podzim je plný černých bobulek. Chutnají trochu trpce, ale když se rozmačkají např. s medem, trpká chuť se zmírní. Jsou plné pro nás velmi cenných látek, mimo jiné i jódu. Má blahodárný vliv na krevní oběh, snižují hladinu cholesterolu v krvi, pomáhají při cukrovce. Plody se jedí syrové, dají se zavařovat na džemy, sirupy, sušit do čajů. 

Rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides) je další zástupce velmi užitečných rostlin. Má úzké stříbrnošedé listy a oranžové plody. Rakytník je dvoudomá rostlina, proto aby plodil, potřebuje samčí i samičí rostliny. Stačí jedna samčí na několik samičích rostlin. Snáší i suché a nekvalitní půdy, navíc obohacuje půdu o dusík, což velmi prospívá okolním rostlinám. Lze s ním i rekultivovat svahy. Dorůstá výšky kolem 3 metrů. Má rád slunce, stín a přílišné mokro nesnáší. Odnožuje do stran, takže brzy dokáže udělat neproniknutelné houští. Oranžové plody nejen krásně vypadají, ale jsou i jedlé a velmi zdravé. Obsahují velké množství vitaminu C, významně posilují imunitní systém a pročišťují organismus.  Chutnají kysele, dají se jíst syrové, ale i zpracovávat na sirupy nebo sušit do čaje. Hůře se sklízí, někdy pomůže je sklidit až za mrazu, kdy drží pohromadě a nerozpatlají se nám v ruce.  Rakytníku se prodává více různých odrůd, stačí si v zahradnictvích vybrat.

Dřín obecný (Cornus Mas) je keř, který se dožívá sta i více let a pak už vypadá spíše jako strom, protože dorůstá až 6 m výšky. Kvete již v březnu žlutými kvítky, takže po zimě je to jeden z prvních kvetoucích keřů a má proto velký význam pro hmyz. Je to naše původní dřevina, dnes chráněná, v přírodě ho už moc nenajdete. Má červené oválné plody - „dřínky“, sklízí se ale až plně změknou pozdě na podzim. Na půdu je nenáročný, má rád slunce či polostín. V přírodě roste ve světlých listnatých lesích a na slunných stráních.

Růže svraskalá (Rosa rugosa) je keř nižšího vzrůstu, 1 - 2 metry, dle kultivaru. Po celou sezónu kvete velkými květy, které podle kultivaru jsou v barvě od bílé až po tmavě růžovou a nádherně voní. Lze je sušit do potpourri směsí nebo na čaje. Na podzim se pak obalí velkými červenými šípky, které jsou jedlé, obsahují mimo jiné velké množství vitamínu C, jen se z nich musí odstranit semena s pichlavými chloupky, ostatně jako ze všech šípků. Pochází z Asie a je velmi nenáročná na půdu, snáší sucho, může zpevňovat svahy, má ráda plné slunce. Rozrůstá se svými výhonky, dovede pak udělat pěkné houští.  

Kdoulovec lahvicovitý (ChaenomelesSpeciosa) je trnitý keř, který na jaře (dubnu – květnu) kvete nádherně výraznými červenými květy. Na podzim na něm dozrají žlutozelené malvice, vydrží ho zdobit po celou zimu. Lze je sklízet a uvařit na marmelády nebo do kompotů. Dříve se dávaly do šatníků k provonění šatů. Dorůstá do výšky 2 metrů, roste na všech druzích půdy, potřebuje slunce.  

 

Záhony trochu jinak

Pod pojmem záhon si každý představí různě velký kousek půdy v zahradě, většinou tvaru obdélníku, kde se pěstují květiny nebo zelenina nebo třeba jahody. Rostliny, většinou všechny od jednoho druhu (tzv. monokultura), bývají vysety nebo vysázeny do řádků   v různých rozestupech, mezi řádky se půda pečlivě zbavuje plevelů. Údržba takovýchto záhonů je náročná, protože půda se zde neustále zapleveluje rostlinami, které bují mnohem víc, než ty, které chceme vypěstovat a často se zde přemnoží různí škůdci nebo choroby. Ještě k tomu takový monokulturní záhon vypadá docela nudně.

Na pestré přírodní zahradě zkusíme dát pojmu záhon trochu jiný rozměr. Začneme tedy rovnou tvarem: proč pouze obdélníky nebo čverce? Nebudou daleko harmoničtěji vypadat různé ovály a nepravidelné tvary? Využít můžeme i vertikálního prostoru buď formou vyvýšených záhonů nebo rozrůstající se druhy rostlin necháme stoupat na podpěrách směrem vzhůru. Podpěrou nemusí být jen plot, ale i do různých prostorových tvarů sestavené kmeny, větve, tyčky, pletivo, dokonce můžeme využít i samotné rostliny. Pokud necháme například kukuřici náskok v růstu a potom k ní dosejeme popínavý fazol, nemusíme už žádnou podpěru shánět. Tento způsob vymysleli prý už původní obyvatelé Ameriky, ještě vyseli do popředí dýně a tomuto seskupení rostlin, které se navzájem podporují, říkali tři sestry.

Pro dobrou dostupnost ke všem pěstovaným rostlinám zvolíme vhodný systém cestiček, tak abychom nemuseli při sklizni šlapat na půdu v okolí rostlin. Je třeba zachovat kyprost půdy a zajistit tak půdním procesům a hlavně nejrůznějším půdním organizmům dostatek kyslíku. Velmi důležitá je také schopnost kypré půdy vstřebávat a zadržovat vodu, v které se rozpouštějí všechny důležité živiny pro zdárný růst rostlin.

Půdu v záhonech neryjeme, tedy neobracíme, stačí prokypření povrchu. Důležité je mulčování nezakryté půdy, tzn. dodávání dostatečného množství organického materiálu ve formě uleželého hnoje nebo kompostu, posekané trávy nebo slámy, po sklizni hlavních plodin také výsevem zeleného hnojení. Jen pokud mají rostliny optimální podmínky pro svůj růst, mají i dobrou kondici a snáze pak odolávají různým škůdcům a chorobám.

A jako všude v přírodě, nejdůležitější je rozmanitost a pestrost. Na jednom záhoně vedle sebe může růst mnoho nejrůznějších druhů - je to mnohostranně výhodné, a to nejen proto, že se nám takto na jeden záhon vejde o dost více rostlin. Aby se všechny rostliny cítily příjemně a byly statné a odolné, musíme si jejich druhové složení ale pořádně promyslet. Je třeba vedle sebe střídat rostliny s podobnými nároky na podmínky prostředí (oslunění, vlhkost, množství živin) a takové druhy, které se navzájem doplňují svým tvarem kořenů i nadzemní hmoty a nekonkurují si. Využíváme také různých vlastností některých rostlin odpuzovat určité škůdce (aromatické rostliny), lákat užitečný hmyz (květiny), podporovat okolní rostliny v růstu pomocí hlízkových bakterií na kořenech (rostliny z čeledi bobovitých) nebo transportovat minerály z půdního podloží (hluboko kořenící rostliny). Znalosti o vlastnostech konkrétních pěstovaných rostlin získáme z nejrůznější literatury, které je u nás v současné době velké množství a hlavně pozorováním a dlouhodobými praktickými zkušenostmi.

O co je dobře sestavený záhon náročnější na informace, o to je pak méně náročný na údržbu, která v optimálním případě sestává hlavně ze sklizně zdravých a chutných potravin.

Fotografie s komentářem (kliknutím se zvětší)