- Obec »
- Plánování rozvoje »
- Územní plánování
Územní plánování
Územní plán je dokument, který vytváří podmínky pro ideální využití území celé obce. Jedná se o jakousi „dohodu o využívání území“, a to dohodu závaznou – zákonnou.
Tato „dohoda“ probíhá mezi obyvateli obce, dalšími uživateli toho území (například různými investory) a úředníky, tedy zástupci státu. Ti všichni jsou informováni a přizváni k jednání o územním plánu. Jednání vede zpracovatel územního plánu (projektant) a pověřený úředník (tzv. pořizovatel). Celý proces zpracování územního plánu trvá poměrně dlouho, přibližně 2-3 roky.
Dohodnout se ve více lidech o čemkoliv nebývá snadné, natož o tak závažné věci, jakou je využívání území, které někomu patří, které má velký počet vlastníků a velký počet uživatelů. Do hry navíc ještě vstupuje stát, který zastupuje někoho, kdo si o své potřeby na vymezeném území říci neumí: živočichy, nenarozené lidičky a další, kteří budou v obci žít dlouho poté, kdy byl územní plán vyhotoven.
Finální územní plán je jakási mapa – grafické znázornění území, doplněná o textovou část. Mapa je rozdělena na oblasti podle charakteru a různých způsobů využití území. Například to může být území pro bydlení, pro výrobu, pro zeleň a podobně. Textová část pak popisuje, jakým závazným způsobem se smí určitá konkrétní oblast území vyžívat. Jak např. využívat ornou půdu (smí se zde pěstovat plodiny, zakládat meze, obnovovat cesty, nesmí se zde stavět). Textová část obsahuje regulativy, které musejí všichni vlastníci a uživatelé území dodržovat.
Co znamená ideální využití území? Zjednodušeně řečeno takové využívání, které co nejvíce vyhovuje všem lidem, kteří se v území pohybují nebo v něm mají nějaké záměry.
Kdo územní plán tvoří a kdo na něm spolupracuje?
Územní plán zpracovává projektant a vybraný úředník – tzv. pořizovatel. Ti spolupracují se zastupitelem obce určeným pro spolupráci na tvorbě ÚP.
Proč je dobré mít ÚP
Obec nemá povinnost zpracovat územní plán. Z mnoha důvodů je to ale pro obec, občany a krajinu v jejím správním území dobré.
- Územním plánem dává obec najevo, že má jasnou představu o budoucnosti svého území a hlavně – že v tom panuje shoda. Shoda mezi obyvateli, investory a úředníky hájícími veřejné zájmy.
- Územní plán umožňuje občanům – vlastníkům pozemků a nemovitostí promítnout do dokumentu své zájmy a potřeby. Například soused má u domu velkou zahradu a ví, že jeho syn bude za několik málo let na této ploše stavět rodinný domek. Pokud tento záměr nebude v souladu s územním plánem, nepůjde to. Nebo se vlastník několika luk rozhodne obnovit rybník, který se v území dříve nacházel. I takovéto záměry musí být v souladu s územním plánem.
- Územní plán umožňuje občanům částečně ovlivnit podobu sídla i krajiny v katastru obce, promítnout do něj své potřeby a zájmy.
- Územní plán může zajistit ochranu kulturních, historických a krajinných hodnot.
- Územní plán na jedné straně chrání území před devastací, na druhé straně vytváří podmínky pro jeho účelné a šetrné využívání. Neodrazuje případné investory, kteří by chtěli na území obce podnikat, ale nastavuje jim takové podmínky, ve kterých negativně neovlivní životní podmínky místních obyvatel. Například pokud bude vlastník polí chtít postavit fotovoltaickou elektrárnu, územní plán by pro ni měl vymezit takovou lokalitu, kde nebude rušit obyvatele ani živočichy nebo např. plochu pro zpracování těženého dřeva, územní plán vymezí v blízkosti lesa a daleko od obytné zástavby, aby případný hluk nikoho nerušil.
- Územní plán předvídá trendy (zemědělské, stavební, podnikatelské...) a přednastavuje podmínky v souladu s legislativou, státními a evropskými trendy.
- Územní plán je někdy dobré mít i pro vyšší šance získání dotací na rozvojové záměry obce. Například pokud chce obec usilovat o dotaci na vybudování kanalizace a čistírny odpadních vod, záměr by měl být zakreslen v územním plánu.
- Pokud bude obec žádat o odkoupení pozemků od Pozemkového fondu ČR, ten bude přihlížet k tomu, zda má obec územní plán a jaké je na daných pozemcích navržené využití. Například pokud bude obec chtít odkoupit za symbolickou cenu travnatý plácek na návsi, aby na něm mohla vybudovat parčík nebo hřiště, měla by takto označená plocha být zakreslena v územním plánu.
Co předepisuje zákon?
Stavební zákon sice neříká, že každá obec musí mít územní plán, ale zato zkracuje platnost některých současných územních plánů. To má motivovat obce, aby si své územní plány „aktualizovaly“ neboli zpracovaly nové, podle nového stavebního zákona (platného od roku 2006). Limit, kdy starší územní plány pozbývají platnost, je rok 2020.
Ing. David Třešňák
Územní plán krok za krokem
Vznik nového územního plánu začíná u rozhodnutí zastupitelstva nechat vyhotovit nový ÚP. Zároveň se schválením požadavku na jeho vytvoření zastupitelstvo vybere jednoho svého zástupce, který bude mít veškerou činnost spojenou s územním plánem na starosti – tzv.určeného zastupitele. Zastupitelstvo osloví pořizovatele (úředníka z úřadu územního plánování) a ve výběrovém řízení vybere zpracovatele (projektanta).
OBČANÉ se o realizaci územního plánu dozví na úřední desce v zápisu ze zasedání zastupitelstva.
Pokud zastupitelstvo samo neoznámí občanům přesnější informace o harmonogramu tvorby plánu a nevyzve je ke spoluúčasti, musí si občané sami hlídat některé důležité etapy a důležité termíny, kdy se mohou do tvorby územního plánu zapojit.
Zpracování územního plánu probíhá v několika krocích. K porozumění tomu, kdy a jak se mohou občané do tvorby územního plánu zapojit, je důležité vědět, kdo se na tvorbě plánu účastní a jakou v něm má funkci.
Vyhotovení plánu „stojí na třech klíčových osobách“: pořizovatel, zpracovatel a určený zastupitel.
POŘIZOVATEL je zpravidla pověřený úředník z úřadu územního plánování . Přijímá od zastupitelstva žádost o pořízení územního plánu a vede celý proces tvorby plánu. Úzce spolupracuje s projektantem a zástupitelem. Nenavrhuje sice konkrétní obsah územního plánu, ale jedná s dalšími úředníky, svolává oficiální jednání, je zodpovědný za hladký průběh celého procesu.
ZPRACOVATEL - PROJEKTANT vyhotovuje návrh územního plánu na základě podkladů – analýz, průzkumů a podnětů občanů. Vyhodnocuje nadřazené krajské dokumenty, které mají vliv na rozvoj obce a místní strategické i dílčí záměry obce a občanů. Spolupracuje s pořizovatelem, pověřeným zástupcem a veřejností.
URČENÝ ZASTUPITEL je osoba zvolená zastupitelstvem (jeden ze zastupitelů), zpravidla starosta obce. Jeho úkolem je poskytovat informační materiály o obci projektantovi a pořizovateli, zprostředkovat informovanost o územním plánu veřejnosti a spolupracovat se zastupitelstvem při schvalování jednotlivých kroků tvorby plánu.
Dalšími důležitými aktéry jsou:
ZASTUPITELÉ schvalují průběžné etapy pořizovaného územního plánu, čímž ho posunují dál až k finální podobě. Nesou zodpovědnost za schválení jednoho z nejdůležitějších dokumentů obce, který má podobu zákona. Jeho případné změny jsou časově i finančně velmi náročné.
VEŘEJNOST (občané) se mohou podle zákona z roku 2006 zpracování plánu účastnit. Mohou podávat návrhy v první etapě realizace, ve fázi připomínkování zadání a návrhu plánu,a ve fázi zvané Veřejné projednání. Veřejenost se samozřejmě může účastnit i zasedání zastupitelstev, na kterých se schvalují jednotlivé etapy plánu.
ZÁSTUPCE VEŘEJNOSTI (bude doplněno)
DOTČENÉ ORGÁNY (bude doplněno)
VLASTNÍCI POZEMKŮ (bude doplněno)
HARMONOGRAM
Zpracování územního plánu probíhá v šesti krocích:
- Zpracování doplňujících průzkumů a rozborů
- Zpracování, projednání a schválení zadání
- Vyhotovení Návrhu územního plánu
- Společné jednání s dotčenými orgány, úpravy návrhu
- Veřejné projednání Návrhu územního plánu, úpravy návrhu
- Vydání Územního plánu
- krok: ZPRACOVÁNÍ DOPLŇUJÍCÍCH PRŮZKUMŮ A ROZBORŮ
Dříve, nežli se začne zpracovávat návrh územního plánu, vypracovává se tzv. zadání. Kompletují se informace o obci, zjišťují aktuální a strategické záměry, dělají se analýzy území, definují problémy obce, připravují se doplňující průzkumy a rozbory , kompletují nadřazené krajské záměry, sbírají podněty na změny plánu od občanů, atd.
Kompletaci podkladů má na starosti pořizovatel (pověřený úředník), ale zpravidla se na ní podílí i projektant a pověřený zastupitel obce.
Dobrou praxí je zapojení veřejnosti při sbírání podnětů i nad tento rámec - formou veřejných setkání, besed nebo dotazníkového šetření.
Dobrý územní plán nejde udělat bez účasti veřejnosti. Projektant nebo pořizovatel by měl vyzvat veřejnost ke spolupráci a vést občany , aby se k rozvoji své obce vyjádřili, aby definovali požadavky a problémy spojené s využitím území, podíleli se na návrzích změn.
První fáze trvá v menších obcích do 1 000 obyvatel cca 2- 4 měsíce.
Ze zákona není povinnost informovat veřejnost o započetí první fáze tvorby územního plánu a možnosti občanů podávat podněty a návrhy pro změny. Je ale dobrou praxí občany o takto závažné realizaci informovat a vyzvat je ke spolupráci.
OBČANÉ by se měli rozhodně v této fázi tvorby ÚP zapojit a předložit podněty a požadavky (oficiálně: Návrhy na pořízení změny), které chtějí, aby se v rámci územního plánu řešily. Zatímco požadavky malého rozsahu (např. převedení části soukromé zahrady na stavební parcelu) mohou lidé předkládat i v pozdější fázi, požadavky závažnějšího charakteru – podněty na využití veřejných ploch, podněty na ochranu krajiny, řešení dopravních a výrobních záměrů atd., by v pozdější fázi mohly být již odmítnuty.
Vyplatí se dát dohromady skupinu občanů (z řad veřejnosti i zastupitelů), kteří se chtějí pro kvalitní ÚP angažovat, nastínit si společně vizi území, oblasti , které je třeba řešit, definovat problémy a vše sepsat. Soupis podnětů pak konzultovat s pořizovatelem a projektantem. Ti by měli občanům pomoct zformulovat návrhy do podoby vhodné pro oficiální podání. Je třeba, aby popis záměrů nebyl ani příliš obecný ani příliš podrobný a konkrétní. Je třeba ho naformulovat tak, aby s ním bylo možno v další fázi tvorby plánu pracovat. (Podrobněji v kapitole Rady občanům.)
V silách občanů většinou není porozumět územnímu plánu do takové míry, aby byli schopni sami rozpoznat co do ÚP patří a co ne, co plán řešit může a kde jeho pravomoci končí.
Občané také mají právo vyžádat si k nahlédnutí všechny podklady pro ÚP, které byly předloženy soukromými osobami, podnikateli, institucemi…
- krok: NÁVRH ZADÁNÍ - Vyhotovení návrhu zadání pro územní plán
Návrh zadání píše zpravidla pořizovatel. Je to několikastránkový text, který může být obohacený o schéma s vyznačenými místy případných změn. V zadání by měla být popsána vize celého území a cílový stav. Například: „cílem je vytvořit předpoklad pro mírný růst obce, tedy navrhnout plochy pro přírůstek cca 200 obyvatel, doplnit chybějící občanskou vybavenost a navrhnout řešení problémů v dopravě; vize: soběstačné městečko s kvalitním přírodním prostředím a stabilním mírným růstem“.
Zadání je pro kvalitní územní plán velmi důležité. Je to jakási startovací čára - co není v zadání, územní plán řešit nemůže a naopak - co v zadání je, to řešit musí. Zadání by nemělo být sepsáno ani příliš obecně ani příliš podrobně. V prvním případě by se mohlo stát, že se v něm lidé nezorientují a neví, co se vlastně chystá, v druhém případě by mohlo příliš konkrétně formulované zadání zavřít dveře k dalšímu projednávání záměru a hledání optimálnějšího řešení. Vyplatí se v zadání používat slovo prověřit, např. „prověřit potřebu vymezení plochy pro školku“ nebo „prověřit vhodnou trasu obchvatu města“.
Návrh zadání by měl pořizovatel zkonzultovat s pověřeným zastupitelem a projektantem. Poté ho musí zveřejnit na úřední desce (i na internetu), odborně řečeno - doručit veřejnou vyhláškou).
K návrhu zadání může dát kdokoli připomínku. Podává se písemně pořizovateli. Musí v ní být popsáno, čeho se připomínka týká, případné určení pozemku (č. parcelní a katastrální území) a podpis.
K Návrhu zadání se vyjadřují i okolní obce a tzv. dotčené orgány ( dopravní orgány, hygienické stanice, orgány ochrany životního prostředí…)
Na podání připomínek je ode dne zveřejnění lhůta 30 dnů.
Pořizovatel došlé připomínky vyhodnotí, navrhne jejich zapracování, případně nezapracování, zkonzultuje zapracování se zastupitelem nebo projektantem, upraví návrh zadání a předloží jej zastupitelstvu ke schválení. Schválené zadání se zveřejní.
Dobrou praxí je před schvalováním dokumentu zveřejnit vypořádání došlých připomínek a podnětů a i když tato aktivita není ze zákona povinností, umožnit veřejnosti se k němu ještě vyjádřit.
OBČANÉ se v této fázi mohou podílet na připomínkování zadání. Musí si ohlídat termín zveřejnění návrhu zadání a nepropásnout dobu 30 dnů, kdy mohou své připomínky podávat.
3. krok – NÁVRH ÚZEMNÍHO PLÁNU
Tato etapa trvá většinou 3 – 6 měsíců. Zpracovatel (projektant) navrhuje konkrétní řešení využití území. Průběh prací zpracovatel několikrát konzultuje se zastupitelem. Návrh územního plánu se většinou předkládá ještě před odevzdáním zastupitelstvu k nahlédnutí.
Dobrou praxí je s rozpracovaným návrhem seznámit i občany, i když tato povinnost nevyplývá ze zákona. Toto pracovní setkání s občany nad rámec povinností projektanta bývá velmi prospěšné pro další hladký průběh tvorby plánu. Veřejnost se většinou poprvé dozvídá, co konkrétního se v obci plánuje a má ještě možnost návrh ovlivnit a korigovat. Později to jde také, ale je to komplikovanější.
OBČANÉ v této fázi nejsou k tvorbě ÚP ani připomínkování oficiálně přizváni. Mohou si setkání s projektantem vyžádat, ale nemusí jim být vyhověno. Občané se mohou zúčastnit zasedání zastupitelstva, na kterém se návrh plánu zastupitelům předkládá k nahlédnutí.
4. krok – SPOLEČNÉ JEDNÁNÍ
V této etapě probíhají zároveň dvě věci.
a) Pořizovatel doručí návrh územního plánu veřejnou vyhláškou - zveřejní ho na úřední desce (i na internetu). Po zveřejnění může kdokoliv z aktérů dát u pořizovatele písemné připomínky. Připomínka musí obsahovat popis, čeho se týká, případnou identifikaci pozemků, ke kterým se vztahuje (číslo parcelní a katastrální území) a podpis.
Lhůta na podání připomínek je 45 dní ode dne zveřejnění návrhu územního plánu.
b) Zároveň probíhá komunikace s dotčenými orgány (státními úřady a sousedními obcemi). Dotčeným orgánům se alespoň 15 dnů předem oznámí konání tzv. „Společného jednání“, kde jim bude zpracovatelem představen návrh územního plánu. Toto jednání je neveřejné a dotčené orgány mají poté ještě 30 dnů na podání svých stanovisek a připomínek.
Po uběhnutí všech lhůt se u pořizovatele shromáždí stanoviska a připomínky. Jeho úkolem je opět ve spolupráci s určeným zastupitelem vše vyhodnotit a rozhodnout, jak došlé připomínky a podněty zapracovat. Výsledné vyhodnocení a zapracování stanovisek a připomínek opět schvaluje zastupitelstvo. Schválené vypořádání zašle pořizovatel projektantovi a ten podle něj upraví návrh územního plánu. Upravený návrh je opět zveřejněn na úřední desce.
Může se stát, že jsou došlá stanoviska natolik protichůdná, že je potřeba celé „kolečko“ několikrát opakovat.
OBČANÉ se v této fázi mohou podílet na připomínkování Návrhu územního plánu. Musí si ohlídat termín zveřejnění návrhu a nepropásnout dobu 45 dnů od jeho zveřejnění, kdy mohou své připomínky podávat.
5. krok – VEŘEJNÉ PROJEDNÁNÍ
Ze zákona je tato fáze pro veřejnost první oficiální příležitostí setkat se s projektantem a pořizovatelem. Doposud, pokud nebyly činěny kroky směrem k veřejnosti nad rámec zákona, byli občané odkázáni pouze na možnost podat návrhy a připomínky.
Veřejné projednání svolává pořizovatel. Koná se většinou v odpoledních až večerních hodinách na obecním úřadě nebo jiném obvyklém místě. Oznamuje se 30 dnů předem.
Na Veřejném projednání projektant podrobně představí návrh územního plánu a zodpoví dotazy. Kdykoli v době od zveřejnění termínu Veřejného projednání a 7 dní po jeho skončení se mohou zasílat připomínky k pořizovateli.
Vlastníci pozemků, kterých se případné navrhované změny týkají, oprávnění investoři nebo zástupci veřejnosti můžou dát dokonce námitku. Námitka má větší váhu než připomínka. Při podání musí obsahovat i údaje z katastru nemovitostí dokladující dotčená práva.
Došlé námitky, připomínky a stanoviska pořizovatel opět vyhodnotí ve spolupráci s určeným zastupitelem. Vyhodnocení zašle nejprve dotčeným orgánům, pak jej předloží zastupitelstvu ke schválení. Po schválení toto vyhodnocení předá projektantovi a ten podle zapracovaných připomínek opět upraví návrh územního plánu.
Může se stát, že po jednání nedojde ke shodě zúčastněných nebo je nutné udělat v návrhu plánu větší úpravy. V takových případech je potřeba veřejné projednání zopakovat. Někdy se dokonce stane, že územní plán není možné vydat vůbec, je potřeba vrátit se o několik kroků zpět a celý proces opakovat.
OBČANÉ se v této fázi mohou podílet na připomínkování Návrhu územního plánu osobně na Veřejném projednání plánu s projektantem, mohou připomínkovat návrh plánu. Musí si ohlídat termín zveřejnění termínu konání Veřejného projednání.
6. krok – VYDÁNÍ ÚZEMNÍHO PLÁNU
Projednaný a upravený návrh územního plánu je předložen zastupitelstvu ke schválení. To jej na svém zasedání vydá formou tzv. „opatření obecné povahy“. Tento speciální typ dokumentu je právně závazný a lze jej napadnout jen soudně. Napadnout území plán lze do 3 let od jeho vydání, později už ne.
Vydaný územní plán je k dispozici na obecním úřadě, na městském úřadu obce s rozšířenou působností, na stavebním úřadě a krajském úřadě. Zároveň by měl být zveřejněn na internetových stránkách obce.
Stále více venkovských obcí si uvědomuje, že je třeba chránit své území – krajinu i architekturu, genia loci místa. Stát prostřednictvím zákonů a norem ochraňuje především zvláštní lokality a objekty, přírodně a historicky významná místa. Je na obcích, aby vzaly pod svá ochranná křídla státem nechráněná území – centra obcí, architekturu staveb, „krajinu za humny i krajinu vzdálenější, kde v sousedství lidí žijí živočichové.
O venkovských sídlech a krajině v jejich okolí pojednává celý portál Cesty venkova. Na tomto místě představíme jednu z mnoha možností jak chránit, regulovat a citlivě rozvíjet území v souladu se zákony, zdravým rozumem a historickou zkušeností.
Regulovat území venkovských obcí prostřednictví regulačního plánu je cestičkou neprošlapanou. Kromě pracnosti a finanční náročnosti celého procesu může být potenciální překážkou i různorodost pohledů samotných obyvatel na to co chránit a jak to chránit, do jaké míry zachovat historické prvky a do jaké míry vpustit do vsi moderní trendy. Tomuto problému se věnuje druhá část předkládaného materiálu, urbanistická analýza jedné venkovské obce. Na ní architekt ukazuje slabá a silná místa zastavěného zemí. Učí nás dívat se na venkovskou architekturu a porozumět na hlubší úrovni tomu, jak zachovat a případně rozvíjet její venkovský charakter.
Regulační plán
Regulační plán je nejpodrobnějším stupněm územně-plánovací dokumentace - právního předpisu, který stanovuje pravidla[1] pro rozvoj určitého konkrétního územní. Územní rozvoj je taková změna v území[2], při které dochází ke změně využití území[3] nebo ke změně intenzity využití území[4]. Tato změna by měla probíhat v rámci zásad udržitelného rozvoje[5], měla by zlepšovat kvalitu života lidí[6] a měla by brát ohled na veřejný zájem[7].
Územně-plánovací dokumentace má tři stupně podrobnosti:
1) Zásady územního rozvoje, které řeší územní rozvoj v rámci kraje, v měřítku 1:100 000 – 1:50 000, řeší se především věci regionálního a nadregionálního významu
2) Územní plán (ÚP), který řeší územní rozvoj v rámci obce, v měřítku 1:5 000, řeší se především věci lokálního a regionálního významu
3) Regulační plán (RP), který řeší územní rozvoj v rámci části obce, v měřítku 1:1 000, řeší se především věci lokálního významu
Zásady územního rozvoje mají vydané všechny kraje v ČR. Územní plány má vydané velká většina obcí v ČR. Regulačních plánů je v ČR vydáno jen málo – obvykle je mají města pro nově zastavované lokality nebo svá historická jádra.
V zásadě lze říci, že územně plánovací dokumentace, která řeší větší územní celek, je nadřazená té územně plánovací dokumenatci, která řeší menší územní celek. Takže zásady územního rozvoje jsou nadřazené územnímu plánu a ten je nadřazený regulačnímu plánu.
Jednotlivé stupně územně-plánovací dokumentace mají různé možnosti, jaká pravidla pro územní rozvoj mohou stanovit. Zatímco v zásadách územního rozvoje je návrh formulován spíše obecně, v územním plánu se řeší na úrovni ploch a koridorů a v regulačním plánu na úrovni jednotlivých pozemků (přibližně).
Příklad: V zásadách územního rozvoje je navržen obchvat obce – ale jen velmi přibližně („barevný pruh“ v mapě). To znamená, že „tady někde“ povede obchvat. V územním plánu je tento „pruh“ definován podrobněji – je definován jeho vztah k pozemkům, jsou podrobněji popsány vlastnosti, je navržena plocha pro křižovatku, je napsáno, že bude nová silnice doprovázena alejí stromů. V regulačním plánu je přesně vyznačeno, kde bude jízdní dráha, kde příkop, kde přechod pro chodce, kde bude vysazen jaký strom apod.
Rozdíl mezi územním plánem a regulačním plánem je v možnostech regulace. Územní plán může stanovit omezený rozsah regulativů: výška zástavby, počet pater, koeficienty zastavění a zeleně (kolik % z pozemku může být zastavěno, kolik % z pozemku musí být určeno zeleni. ). Regulační plán může stanovit (kromě výše uvedených) i mnohé další: výška a tvar střechy, střešní okna, vikýře, barva fasády, tvar domu a jeho umístění na pozemku, dále prvky veřejného parteru: přechody pro chodce, zpomalovací prahy, chodníky, stromy (konkrétní druh) apod.
Proč má jen málo českých obcí vydané regulační plány? Protože příprava územního i regulačního plánu jsou dlouhotrvající procesy, k nimž se musí vyjádřit spousta státních úřadů a organizací – jejich příprava zabere (pro malou obec) třeba dva roky. Je to velmi náročná činnost a není levná.
Krajinářský architekt Václav Fanta
[1] De facto „zákony“ na menší územní úrovni.
[2] Zde: území = sídlo (zastavěná oblast) + krajina (nezastavěná oblast).
[3] Změna využití území – příklady: místo louky bude nová část vesnice, místo pole bude rybník, místo rozpadlého zemědělského areálu bude les.
[4] Změna intenzity využití území – příklad: místo zástavby s jednopatrovými domy bude zástavba s dvoupatrovými domy.
[5] Udržitelný rozvoj je takový rozvoj území, který nebude zbytečně poškozovat přírodní prostředí a bude šetrně hospodařit se zdroji. Zdrojem může být třeba prostor, půda, nebo voda.
[6] Lze říci, že kvalita života lidí stojí na třech pilířích: ekonomickém (práce, finanční zajištění, služby), ekologickém (kvalita životního prostředí) a sociálním (kvalita společenského prostředí).
[7] Veřejný zájem je „politika“, která bere ohled na „veřejný statek“. Tj. na ty součásti území, které se nemohou samy „bít“ o své zájmy. Jedná se o sociální princip – chráním tu slabou součást prostředí, v němž žiji, protože naše prostředí musí být vyvážené. Některé veřejné zájmy jsou definovány zákonem – např. ochrana přírody a ochrana památek.
Další literatura:
Karel Maier: Územní plánování. Skripta ČVUT, Praha 2004
Karel Maier a kol.: Udržitelný rozvoj území. Grada, Praha, 2012
Podklady pro Regulační plán na ochranu venkovského charakteru obcí
- základní principy
Vypracovala: ing.arch. Daria Balejová a ing.arch. Šárka Sodomková
SOUKROMÝ PROSTOR
Pro zachování vesnického charakteru obcí je velmi důležitý veřejný prostor a způsob, jak s ním komunikují domy, jak se k němu staví. Doporučujeme, aby vesnický dům vždy alespoň jedním oknem z obytné místnosti komunikoval s veřejným prostorem. Nevhodná je varianta, kdy do veřejného prostoru směřují okna z užitných prostor (záchodů a koupelen…). Je prospěšné, když obytný dům poskytuje svým obyvatelům soukromí, ale nestaví se k návsi a ulici zády.
Největší nároky na dodržování níže uvedených zásad a požadavků jsou u domů ve středu obce, směrem ven nároky klesají.
DŮM - POLOHA DOMU
Osazení v terénu: Obytné stavby na venkově sesazovaly do krajiny mimo exponovaná místa, samozřejmě z praktických důvodů. Zástavba se vyhýbala záplavovým oblastem, ale i vyvýšeninám, severním a návětrným stranám. Domy byly orientovány zády do otevřené krajiny, vstupy a okny do společnýchprostor. Tradiční (i každé jiné ‐ racionální, ekologické, ekonomické) stavitelství počítá s tzv. vyrovnanou bilancí zemin: tedy maximálním využitím vykopané zeminy a jejím minimálním přesunem. U rovinatého pozemku je v tomto ohledu všechno jednodušší, problémem bývá šikmá plocha. Klasický venkovský dům stojící na svahu využívá nejrůznější podezdívky, (polo)zapuštěné suterény, nízké opěrné zídky a svahování. Doporučujeme osadit dům na terén tak, aby nevznikaly vysoké sokly, ty by pak měly být co nejméně nápadné. Je třeba co nejvícerespektovat svažitost původního terénu. Snaha o radikální vyrovnání velkých terénních nerovností logicky vyžaduje betonovou konstrukci, pro vesnici cizorodou.
Osazení na pozemku: V zásadě platí, že nejstarší domy stávají obvykle v hranici pozemku (kromě speciálních objektů jako např. mlýn, vázaných na určité prostředí) a tím jako přidanou hodnotu vytvářejí veřejný prostor obce – náves, ulici či její část: Pozdější zástavba od hranice odstupuje na vzdálenost před zahrádky. Současný způsob umísťování domů doprostřed zahrad už je zcela mimo vliv utváření veřejného prostoru. Tam, kde jsou domy zasunuty do hlouby pozemků vznikají ve veřejném prostoru (návsích a ulicích) díry.
DŮM - VELIKOST A TVAR (OBJEM)
Půdorysné proporce vesnického domu v ideálním případě zachovávají poměr stran 1:2 (a více), bez přístaveb, arkýřů či jiných výrůstků, s možnými variacemi tvaru – L nebo T. Vesničtí stavitelé vždy usilovali o maximální jednoduchost, neboť s náročností práce rostou či klesají náklady, rizika poruch i doba. Komplikované tvary a detaily najdeme u staveb, které byly uznány významnými, jako kostely, školy, spolkové budovy a další.
Podélný, jednoduchý půdorys domu má mnoho výhod, od konstrukčních po dispoziční. Nenajdeme ho tak často v nabídkách katalogových domů, které čím dál tím víc s bohužel ovlivňují vzhled českých obcí. Vesnického charakteru lze těžko dosáhnout, pokud se půdorys domů blíží čtverci nebo je příliš členitý.
Výška domu, to je výška římsy, hřebene a počet podlaží by měly respektovat měřítko okolní zástavby. Souvisí také s osazením domu do terénu. Doporučujeme u novostaveb zachovat jedno nadzemní podlaží, v případě obytného podkroví by nadezdívka neměla být vyšší než 90 cm.
Tvar střechy úzce souvisí s půdorysným tvarem domu. Sedlová střecha je archetypem klasického domu, je však třeba připomenout, že sedlovou střechu nelze použít na jiný nežli podélný půdorysdomu (a jeho variace typu L, T, atd.). Pokud se tento blíží čtverci, dojde na nejrůznější námětky – zlomy směrem k okapu, či komplikované valby a úžlabí. Pokud se přece jen jednoduchý tvar střechy v takové situaci použije, stavba se proporcemi blíží hale, což je objekt, který by v obytné zástavbě neměl mít místo. Za klasický sklon sedlové střechy se považuje sklon 35‐42°. Tvar sedlové střechy klasického venkovského domu bývá vždy striktně symetrický.
Polovalba až valba zdobí velmi často historické obytné budovy. Použití polovalby u současného domu respektuje historické stavění, ale je třeba jej používat s rozmyslem.
Ploché střechy se na venkově považují za nežádoucí, protože jejich technologie je poměrně novodobá záležitost a klasické stavitelství je neznalo. Ve venkovské zástavbě obvykle jde o pozůstatky tohoto nadšení z 80. let. Přesto se přimlouváme, aby takzvaně s vaničkou nebylo vylito i dítě a problém ‐ hodí se/ nehodí se (na vesnici) nebyl zjednodušován pouze na diskusi o tvaru střechy. I dům s moderní plochou střechou může na vsi zapadnout, je‐li ohleduplný k okolí , vstřícný a prostý.
DŮM - TVARY A PRVKY
Okna ve fasádě
Tradiční stavitelství používalo ze statických důvodů nejčastěji okenní otvory pravoúhlého, obdélného tvaru (poměru stran 2:3) s delší stranou na výšku. Z tepelně izolačních důvodů se po dlouhou dobu používala okna špaletová a z důvodů omezené velikosti okenních tabulek okna dělená. Klasické venkovské stavení má také okna (a jiné otvory) rozmístěna poměrně pravidelně, ve štítu často symetricky.
Všechny výše uvedené důvody dnešní stavba řeší jinak: statiku betonem či prefabrikáty, únik tepla dvojskly a trojskly, velikost skleněných tabulí dnes není problémem. Na výběr (rámu) je v současnosti více materiálů: kovy, dřevo, dokonce plast…
Při navrhování novostaveb v historickém venkovském prostředí je tedy třeba najít správnou míru mezi klasickým přístupem a moderními možnostmi a požadavky. Pokud je požadován venkovský charakter domu, je vhodné, aby rozmístění, tvar a dělení oken bylo inspirováno, odvozeno z tradičního stavitelství. Opět zde však platí, že záměrné a odůvodněné popření tradic nemusí být vždy na škodu.
Okna ve střeše jsou poměrně novodobý fenomén, který souvisí s využíváním podkroví k bydlení. V dnešní době jsou vikýře na venkově běžným a nekonfliktním prvkem, pokud mají rozumné rozměry, co nejjednodušší tvar a nepříliš vysoký počet.
Použití střešních oken (typu Velux) u novostaveb je v rozumném rozsahu také možné. Doporučujeme je však jen v opodstatněných případech.
Budování vikýřů či jiných otvorů ve střeše starých objektů by mělo oproti novostavbámpodléhat přísnějším kritériím: příliš velký počet vikýřů nebo odstranění části krytiny za účelem terasy jsou zásahy, které zásadně mění charakter stavby.
Okna, dveře a vrata v rekonstrukcích:
Při rušení stávajících či bourání nových otvorů ve starém objektu je třeba postupovat s citem, aby byl zachován charakter domu. Vhodná míra zásahů je samozřejmě různá podle stáří a architektonické hodnoty domu. I materiály nových výplní (oken, vrat) by měly korespondovat s charakterem domu. Plasty (byť na garážových vratech) zde nejsou vítány. U nových průjezdových a garážových vrat ve starých objektech je správné zvolit tradiční způsob otevírání: dvoukřídlé nebo posuvné.
Ploty
Na našem venkově jsou ploty přehlídkou nejrůznějších řešení. Za typicky venkovský můžeme považovat plaňkový plot, „model“ vyzdívaný sloupek ‐ plaňky ( prkna, hranolky) ‐ podezdívka, také různé zdi a zídky z pohledového, částečně nebo zcela omítnutého kamene, přičemž platí, že čím méně výrazné tvary, materiály a barvy, tím lépe.
Funkcí plotu je vymezení hranice (naše/vaše, soukromé/obecní atd). Jakmile se z něj stává neprůhledná bariéra uprostřed obce, působí nepřátelsky. Příjemnou atmosféru veřejného prostoru vytvářejí ploty průhledné nebo zdi, přes které je možno nahlédnout. Fenomén hermetického ohrazování pozemků, typický pro satelitní výstavbu, nepatří do vesnice se zdravými sousedskými vztahy.
Za nejdůležitější považujeme volbu typu oplocení. Pro obec je žádoucí co nejméně plotů a zdí. Ploty by měly být nejlépe bez podezdívky, vždy je dobrý jednoduchý plaňkový plot, zdi pouze nízké, kamenné.
MATERIÁLY
Neuděláme chybu, když na části domu použije místní materiál, zejména místní druh kamene (žula, břidlice, pískovec…).
Omítky
Na venkově se stáje ještě hojně vyskytují omítky břizolitové. Začaly se používat na domy ve stejné době jako trojdílná okna. Dnes jsou naštěstí již na ústupu.
Dnešní moderní technologie umožňují vytvořit hladké omítky, které vytvářejí „dokonalou“ plochu bez fleků a stínů a díky syntetickým fasádním barvámi bez jediné odchylky odstínu. U domu, který by se rád tvářil jako venkovský, je však vhodnější volit technologie, které dají fasádě plasticitu a krásnou nedokonalost.
Vápenné omítky zůstávají ideálním řešením, struktura ručního zpracování omítky navíc dodá domu na půvabu.
Z možností, které dnes nabízí trh doporučujeme tedy v prvé řadě materiály probarvené ve hmotě, ideálně vápenné štukové omítky s nízkým podílem cementu, ručně zpracované.
Krytiny střech starších domů na venkově jsou většinou keramické pálené – tzv. bobrovky. Později se nahrazovaly klasickou taškou tzv. falcovkou (s podélnou drážkou): Zachovalé historické objekty mají pálenou krytinu i na doplňkových stavbách, jako jsou zdi a sloupky bran.
Režná pálená bobrovka je krytina, která na vesnici určitě patří a snad může být i označena jako volba číslo jedna.
BAREVNOST
Barevné řešení staveb vychází z použitých materiálů či technologie. Tam, kde fasádu tvoří místní kámen či režná cihla, je barevné řešení dané a obvykle úspěšné. Časté na českém venkově jsou odstíny bílé, šedé, okru a lomené žluté, včetně jejich kombinací.
Pro harmonický vzhled obce jako celku je dobré, když jednotlivé domy barevně zapadnou, dalo by se říct, že opticky „zmizí“. Jakékoliv vybočení z (barevného) tónu vesnice působí rušivě. Potřebu stavebníků vyjádřit za každou cenu svou individualitu je tedy vhodné směřovat do jiných užitečných oblastí ….
Netřeba také zdůrazňovat, že barvu fasády nelze vybírat způsobem, jakým se vybírá barva auta, kuchyňské linky nebo laku na nehty, způsobem „líbí/nelíbí“. Barvu domu (fasády, krytiny a přidružených objektů) je moudré odvodit z barevnosti okolních hodnotných staveb či prostředí, přičemž je třeba mít na paměti, že každá barva mění sama odstín v závislosti na světelných podmínkách a stáří.
ZAHRADA
Zeleň na soukromém pozemku může v dnešní době těžko podléhat jakékoliv regulaci, protože je považována za výsostně soukromou věc. Venkovská zahrada prošla radikální proměnou, která sahá do doby konce zemědělského způsobu života na venkově. Zahrada jako alespoň částečný zdroj obživy dnes takřka neexistuje a možnosti „zkrášlovat zahradu“ jsou neomezené. Dokonalé golfové trávníky, provensálská zátiší s levandulemi, jezírka, zámecky stříhané živé ploty, exotické dřeviny atd. jsou známkami globalizace vesnice. Jakákoliv regulace je těžko proveditelná. Pozůstatky původního charakteru venkovských zahrad jsou bez diskuse cenné a oku milé.
VEŘEJNÝ PROSTOR
Pro zachování vesnického charakteru obcí je důležitý přechod mezi soukromým prostorem a veřejným. Měl by být pozvolný bez zbytečných bariér, obrubníků, ozdobných ohrazení a tarásků.
Zpevněné plochy
Charakter veřejných prostranství je pro charakter obce nejdůležitější. Veřejné prostory jsou tvořeny především povrchy. Pravidlem číslo jedna by mělo vždy být důsledné omezování zpevněných povrchů na veřejných plochách, a pokud je důvod plochy zpevnit, tak upřednostnit povrchy měkké, které umožňují vsakování vody. Pro udržení venkovského charakteru je nezbytné, aby veřejné komunikace působily co nejpřirozeněji. Ulice na vesnici slouží mnoha účelům, a přestože mají také dopravní charakter, je žádoucí posilovat jejich charakter obytný. Ulici bychom měli považovat za obytnou zónu, která naplňuje mimo jiné i funkci dopravní.
Každé vymezení povrchu obrubníkem a každé výškové a hmotové oddělení části pro dopravu a části pro pěší dělá z venkovské cesty dopravní stavbu a mění charakter ulice. Tam, kde z důvodu frekventované dopravy hrozí kolize chodců s autem, bude argument bezpečnosti pravděpodobně silnější. V méně exponovaných místech je však žádoucí minimalizovat šířku komunikace a zachovat chodce i auta v jedné úrovni. To samé platí pro parkovací stání.
Materiály pro zpevněné plochy.
Asfalt… neboli živičný povrch má svá pro i proti. Mezi doporučenými materiály je díky své schopnosti opsat reliéf terénu i díky svým měkkým přechodům do štěrku či trávy na okrajích.
Každopádně by se ale s asfaltem mělo zacházet opatrně s tím, že vždy platí čím méně tím lépe.
Mlat… na vesnici patří. Technologicky vychází ze starých principů výstavby kalených polních a lesních cest a je dokonalejším příbuzným cesty prošlapané v trávě.
Dlažba… pro výjimečná místa. Doporučujeme použití kamene z místních zdrojů.
Betonová dlažba… s rozvahou. Můžeme akceptovat použití zatravňovacích tvárnic,betonové dlažby malého formátu a čtvercového, popř. obdélného tvaru.
Použití betonové probarvované zámkové dlažby nedoporučujeme, protože svou přesností neumožňuje organický způsob pokládky a má tak ryze městský charakter. Její technologie navíc vyžaduje pevné vymezení obrubníky, které neschopnost povrchu začlenit se do krajiny ještě zesilují.
Urbanistická analýza obce Libochovičky
Jak zachovat venkovský charakter obcí, Balejová, Sodomková (pdf)