Velká Hraštice není jen krásně zachovaná náves s navazujícími domy a venkovskými usedlostmi. Pět minut chůze cestou přes pole je vysazeno satelitní městečko. Mezi katalogovými domky různých tvarů a barev ukrytými za vysokými zdmi procházejí rmenem zarostlé štěrkové ulice. V nečitelném urbanistickém útvaru bez centra s hromadami zbylého stavebního materiálu podél cest žijí noví obyvatelé Velké Hraštice. Na náves staré Hraštice směřují jejich vycházky, tady se konají jejich drakiády a pálení čarodějnic. Po akcích vždy prostory pečlivě uklidí.
Když projíždíte českým venkovem jako architekt, vyskakují na vás strašáci v podobě nekončících asfaltových křižovatek, oranžovo-zelených sámošek a katalogových domů nevídaných barev. Na takových místech by architekt snadněji ukázal svoje dovednosti. Ve Velké Hraštici taková výzva není. Zkusím jako nestranný pozorovatel pojmenovat problémy, které tohle na první pohled bezchybné místo má. Vždyť architekt by měl mít i sociologické minimum.
Srovnání Malé a Velké Hraštice.
Na mapě z roku 1840 je patrné, že Velká Hraštice byla dříve opravdu tou větší Hrašticí, a to přestože Malá Hraštice, původně Hrachova Lhota, je zřejmě starší. Hlavní cesta do Nového Knína a později i železnice zvýhodnily ve 20. století Malou Hraštici, vesnice nabyla na významu a opropti Velké Hraštici se rozrostla. To, co přispělo k většímu významu Malé Hraštice - doprava, je dnes pro obec velkou zátěží , automobily jezdící přímo přes její náves dělají z centra obce nebezpečné místo. Naopak Velká Hraštice může nyní ze své pozice ,,trochu stranou“ těžit.
Už na mapě z roku 1840 vypadá Velká Hraštice malebně, a to také díky způsobu zakreslení. Červeně jsou značeny zděné stavby, žlutě dřevěné, náves je vyznačena bíle.
Na mapě z roku 1950 jsou již patrné vysázené lípy. Severně od kostela ještě stojí stará hasičárna. Cesty na návsi pravděpodobně nikdo neplánoval, vznikaly a používaly se dle momentální potřeby. To platí částečně i dnes.
Na mapě z roku 2004 jsou dobře vidět vzrostlé lípy na návsi a také důsledky znárodněného zemědělství. Jinak se vesnice moc nerozrostla, což se dá jistě přičíst i její poloze stranou hlavních cest.
Dvě skupiny lidí, dva odlišné způsoby bydlení a bohužel dva proti sobě stojící tábory - noví obyvatelé satelitního městečka a starousedlíci. Jedni by chtěli upravovat, vylepšovat, měnit, druzí zásahy do své návsi nechtějí.
Setkání obou skupin pod jednou střechou hrozilo dramatickým střetem názorů. Mýtink vedl profesionální facilitátor, pan Nawrath. Cílem bylo zjistit, jestli přece jen není vůle společně něco malého v obci upravit a při společné práci otupit ostré hroty spolužití.
Nápad pozvat na setkání arboristu (odborníka na ošetření stromů), se ukázal jako velmi dobrý. Přednáška o starých stromech a péči o ně zaujala lidi z obou táborů. Arborista dostal jedničku. Všechny přesvědčil o nutnosti odborného zásahu. O potřebě ošetření stromů pak už ani nebylo potřeba diskutovat.
Horší to bylo s představením projektu Cesty venkova a zjišťováním, zda by přece jen starousedlí občané nějaké nepatrné úpravě (novém odpadkovém koši nebo lavičce ) neřekli ano. Neřekli.
V hraštické malotřídce jsme s kamarádkou architektkou připravili pro děti malou dílnu na téma založení Velké Hraštice. Pracovali jsme způsobem, který děti zaujal a zároveň jim přiblížil, jak se obec formovala, rozrůstala, co mělo vliv na to, kde budou stát domy, pole, cesty. Animaci vzniku velké Hraštice jsme pak připravili v ateliéru. Při prezentaci během veřejného setkání v Hraštici pak tato krátká animace přispěla ke zpříjemnění atmosféry, ledy začaly tát.
Velkou Hraštici jsem navštívila poprvé 1. 11. 2012. Překvapila mne svou krásou, svojí příjemnou atmosférou a hlavně: svojí neporušeností, nikde jsem neviděla žádné velké problémy.
Na prvním veřejném setkání s místními jsem byla zaskočena nelibostí starousedlíků k jakýmkoli novým prvkům: ,,My nechceme žádnou lavičku, my bysme se z ní nezvedli“…
Náves je veřejným prostorem, neexistuje žádný mechanismus, který by umožnil starousedlíkům, kteří bydlí přímo na návsi, vyjádřit se k akcím, které zde pořádají hraštičtí z Malé Strany (novousedlíci). Začínala jsem rozumět nelibosti starousedlíků k zamýšleným novotám na jejich návsi.
,,Pojmu veřejný prostor musíme na vesnici užívat obezřele. Veřejný prostor je teploměrem sociálních vztahů.“
Bohuslav Blažek
Podruhé jsem se s lidmi z Velké Hraštice setkala v polovině dubna opět na návsi v hasičárně. Promítla jsem jim malou animaci o vzniku jejich vesnice a předložila možnosti na několik malých úprav. Ukázala jsem nejprve místo, poté návrh a přidala vysvětlení, proč si myslím, že by toto řešení bylo dobré z hlediska funkčnosti i estetiky.
Každý účastník setkání dostal list s vyobrazenými místy. Zakreslila jsem tam i úpravy, o kterých jsem věděla, že z projektu hradit nelze. Chtěla jsem ale, aby bylo více námětů na to, co lidé chtějí změnit. Každý účastník mohl vyznačit návrh, který se mu líbí, škrtat co se mu nelíbí, označit, co by mu nevadilo, mohl napsat svůj komentář nebo jakýmkoliv jiným způsobem sdělit názor, připojit poznámku, případně i vyjádřit svou ochotu podílet se na malé brigádě. Lidé pracovali v malých skupinkách a mohli tudíž o návrzích ještě diskutovat.
1. Odbahnění požární nádrže
2. Přepad požární nádrže
3. Zeleň
4. Studna
5. Místo pro pojízdnou prodejnu
6. Ohniště
7. Křížek
8. Drobný mobiliář – nástěnka, lavička, koš
Ze všeho nejvíce by si lidé přáli opravit nádrž, což bohužel z projektu hradit nejde. Nakonec se ale ve Velké Hraštici přece jen něco dít bude. Ošetří se staré lípy a umístí nástěnka.
Není to mnoho. Víc se, podle mého názoru, odehrálo v jiné sféře. Lidé z obou táborů se dvakrát sešli. Poprvé v napjaté atmosféře, podruhé už téměř jako spoluobčané.