Cesty venkova

Architektura
Zahrada a dům
Obytný dům

Přihlásit

Úvod

Krajina

Obytný dům

Dům na venkově
Jak se bydlí
Inspirace pro nové bydlení

Co je venkovský dům? Zděné stavení se sedlovou střechou, plaňkovým plotem, záhonky zeleniny a králíkárnami za domem? Romantický obrázek, zasutý v zadní komůrce naší společné paměti, spolu se vzpomínkami na dětství, zahradnickými pudy a jinými poklady z minulosti?
Realita je, zdá se, mnohem bohatší, než se na první pohled zdá. Ne každý dům na venkově se dá označit za charakterem venkovský, tak jako ne všichni obyvatelé malé obce jsou vesničané.
Nebývalými a bouřlivými proměnami venkova, venkovského způsobu života v průběhu 20. století se zabývají historikové, sociologové i architekti. Venkov přečkal doby vylidňování, kolektivizace i kapitalismu, až po naši globální společnost. Dnes zažívá obrodu, někde mírnou, jinde poměrně radikální. Řečeno se sociálním ekologem Bohuslavem Blažkem: po anamnéze – hledání příčin, diagnóze - rozpoznání nemoci a terapii – léčbě, zde mámerekonvalescenci - zotavování.
Kvalita venkovského bydlení a architektury (jakožto architektury vůbec) se snad dá hodnotit podle toho, nakolik splňuje následující kritéria: respekt k místu, vztah k veřejnému prostoru a ke krajině a v neposlední řadě nakolik dům vyhovuje potřebám svých obyvatel.

Následující členění vzniklo na základě amatérského socio-architektonického průzkumu v obcích ve Středočeském kraji. Autorky, architektky, vedly s obyvateli části zmiňovaných domů rozhovory se snahou dobrat se odpovědi na otázku: Kdo jsou dnešní „vesničané“ a jak bydlí?

Rolnické kořeny

V době, kdy je zemědělskému způsobu života odzvoněno, čekají zemědělské usedlosti na novou šanci. Jejich stavby, které vyrůstaly čistě účelově pro různé druhy zemědělských prací (a pro bydlení jako část tohoto provozu), jsou na pozemku rozmístěny úsporně a racionálně. Pokud byly ušetřeny jezedáckého „budování“ v padesátých a pozdějších letech, téměř vždy vytváří dokonalý areál, kde jaksi „nic není špatně“: s terénem se pracuje úsporně, aby se nemrhalo energií zbytečným přesouváním zeminy. Používají se místní, nebo snadno dostupné materiály a jejich barevná škála. Nic není zbytečně velké, ani malé a kamenná zeď umí zestárnout.

Nad podobnými stavbami, v různém stupni rozkladu či obnovy, se měšťákovi srdce ustrne. Romantika je však pouze pro návštěvníky, domácí, kteří se pokoušejí užívat tyto stavby podle původních záměrů, znají hlavně náročnou fyzickou práci, závislost na vrtkavé přírodě a dnes jako odjakživa na finančních možnostech.

(+) Jednoduchý podélný tvar selského stavení v Letech. Přístavek „žundru“ z jiného materiálu.

(-) Rolovací plastová vrata v jinak pěkně zrekonstruované stodole v Libochovičkách. Proč ne dřevěná, posuvná nebo dvoukřídlá?

U nás na statku

Některé zemědělské usedlosti, byť jich není mnoho, slouží dodnes účelům, k jakým byly postaveny. Na jejich množství se neblaze podepsaly mimo jiné majetkové zvraty poválečné doby, kdy je komunistický stát často za dramatických okolností vzal původním majitelům a vložil do rukou „kolektivu“, tedy „všech“, přičemž většinou platilo pravidlo „všechno všech a nic nikoho“. Když byly statky (jejichž nedílnou součástí je půda, kterou obdělávaly) po roce 1989 vráceny původním majitelům či jejich potomkům, bylo pro tyto velmi těžké navazovat, co bylo zpřetrháno a obnovit, co bylo vypleněno, opuštěno či zanedbáno.
Od dob, kdy byly statky vybudovány, se také zásadně proměnil způsob práce v zemědělství. Z hospodaření se stala (chtě nechtě) zemědělská výroba, z (podnikavého) sedláka podnikatel. Staré statky, kde se dodnes (nebo dnes opět) hospodaří, je tedy třeba přizpůsobit novým technologiím, strojům a normám.

(+) Jednoduchý podélný tvar selského stavení v Libochovičkách, evidentně v hranici pozemku. Oblý tvar šambrán oken, barevné kontrasty bílá/šedá/černá.

Podnikám, podnikáš

Právě návrat do rukou původním (nebo vzápětí novým) majitelům mnohé statky „neustály“ a jejich dvory, stodoly, chlévy a sýpky jsou využívány k podnikání všeho druhu. Ne vždy zde bývají stavební úpravy milosrdné, nicméně milosrdný není ani zákazník, ani konkurence, natož finanční úřad. Přesto právě toto drobné regionální podnikání (a je pěkné, když jde provozovat ve starém statku a není třeba pro ně stavět halu v polích) přispívá k obrodě venkova, neboť přináší lidem práci, obcím život a domům nový smysl.

Kouzlo starých zdí

Bydlení na staré zemědělské usedlosti má své nesporné půvaby. Je-li spojeno s podnikáním (zemědělským či jiným) na místě, nejde ani tak o půvab, jako o výhodu. Mnohé statky však nakonec slouží „jenom“ k bydlení, přičemž pro jednu jedinou rodinu představuje jejich oprava a údržba obrovskou finanční i časovou zátěž. Kdo má chalupu, má ... v kalupu, říká se. Dalo by se říct, že dnešní doba již dokáže rozpoznat kvality a hodnoty takového obytného stavení na statku. A i když na stodoly vzadu na humnech nebyla zatím energie ani peníze, vlastní dům, kde se bydlí je „v cajku“. O cennosti původních dveří, trámů či pece se nediskutuje, dekorované fasády se s pýchou obnovují. Krásné staré věci se nevyhazují a co nejde obnovit, nahradí se novým v podobném duchu, byť i nemístně, vlivem hornbachů a bauhausů třeba v alpském stylu.
Právě staré (zděné či kamenné, často masívní) zdi mají kromě kouzla také nevýhody, a to především své tepelné vlastnosti. Za chládek v létě se platí vysokými náklady na vytápění v zimě, přičemž polystyrenem zateplit stavení by ve většině případů bylo jako obléct selku do skafandru.

Dalším problémem, který tyto staré objekty přinášejí, je vlhkost a s ní spojené plísně a podobné radosti.
Kdo vydrží a vyřeší zmiňované problémy a kdo se práce nebojí, je odměněn bydlením na krásném místě, v domě s nezaměnitelnou atmosférou a s příběhem, což se dnes cení.

(+) Naprosto banální tvar vesnického domku v Libochovičkách, kde valba (zkosení střechy ve štítu) je ozdobou a omítku nač? Dvě okna přesně tam, kde jsou třeba.

Sen o domku se zahradou

Je to známý fenomén. Kdysi obhospodařovaná půda kolem obcí se proměnila ve stavební parcely. Realitní boom a splněný sen povětšinou mladých lidí, kteří nemíní bydlet ve městě, ale místo zvířectva mají psa, místo záhonů trávník, místo lezení na stromy trampolínu a místo hospody grilování s přáteli.
Na podobném místě beze stop a bez paměti, může vyrůst a vyrůstá cokoliv: moderní domy na míru i stavební katalogová konfekce. Paměť se zde teprve rodí a kontext je více než neurčitý. Dům se nemá k čemu vztahovat, protože veřejný prostor tu (zatím?) neexistuje. Hezký dům na neutěšeném místě, toť paradox.

Ti z bytovky

Málokdo uvede „bytovky“ jako příklad vesnického bydlení, přesto je nelze na venkově přehlédnout. Vznikaly za éry komunismu v rámci akce Z jako úsporné bydlení na venkově, jako přidružený provoz venkovských industriálních areálů: JZD, cihelen a vepřínů; v dnešní době bývají stavěny ve vesnicích v blízkosti velkých měst jako tzv. „levné vlastní bydlení v přírodě“. Mají sice nevýhody městského bydlení (ne-soukromí, omezená plocha bytu, většinou bez kontaktu s terénem), ale jejich obyvatelé jsou osvobozeni od většiny prací, kterou vyžaduje dům se zahradou. Mohou pak svou energii a svůj čas věnovat svému (učitelskému, hasičskému či jinému) povolání, společenskému životu (ve formě nejrůznějších spolků a hospodských sešlostí) nebo svým zálibám a jiným bohulibým činnostem. Je zajímavé pozorovat, jak v některých bytovkách končí entuziasmus obyvatel za vlastním prahem (a zábradlím balkonu) a kolem domu trčí z bezútěšného trávníku jen opuštěné sušáky na prádlo a trosky prolézaček; jinde se zvelebuje, pěstuje, buduje a hraje. Zvláštní význam mohou mít pro vesnici bytové domy, které obývá určitá (náboženská, profesní, umělecká, etnická) komunita. Pokud tato funguje a vzkvétá, přináší prospěch a energii i celé obci.

Chatařem navždy

Bydlení v přírodě za cenu městského bytu nabízí trend přestavby chat na trvalé bydlení. Chaty často stojí na krásných až exkluzivních místech stranou od center obcí. Bývaly totiž stavěny s původním úmyslem ukrýt se před světem či utéci z civilizace. Stávají ve vzrostlé zeleni a snaha o minimální pracnost a cenu je krášlí prostotou, jednoduchostí a skromností. Jejich architektura se nepředvádí, ale zarůstá do terénu a do zeleně, o které se pečuje. Od dubna do září se žije venku, zima se nějak přečká, náklady na vytápění drobné stavby nejsou vysoké. Rekonstruovaná koupelna, vybavená kuchyně a internet, co více člověk potřebuje? Ideální výměnek nebo startovní bydlení, které skromným vystačí na celý život.

(+) Energii vloženou do nekončící, mravenčí práce můžete načerpat v super-eko-jacuzze… Koupání v dešťovce s výhledem na Brdy, včetně hrnce na lahváče.
(Nejen) chatařský luxus.

V řadě za sebou

Ze všech typů bydlení právě řadová zástavba nejvíce určuje veřejný prostor (nejen) na vesnici. Hranice mezi veřejným a soukromým je zde doslova hmatatelná a sousedství, inu, těsné.
Rytmus okno – okno – dveře – vrata a jednotná hladina říms a hřebenů střech tvoří přirozený celek, který obvykle vznikal v jednom časovém období. Proto mívá jednotný charakter, který lahodí oku. Barva fasády, dělení oken, výzdoba a předzahrádka pak poskytují prostor pro kreativitu či výjimečně nedbalost obyvatel.
Někde stojí domy v řadě, se štítem obráceným k ulici, takže mezi nimi vznikly průjezdy, dvory a dvorky. Podobná, navenek jednotná a disciplinovaná zástavba, však skrývá nepřeberné množství světů, zákoutí a atmosfér ve smyslu rčení „já o koze, soused o voze“. Platí zde také nepsané venkovské pravidlo o pořádku na vlastním dvoře (čímž se rozumí také péče o přilehlý chodník, zastávku, lípu, křížek, či kus návsi). Sousedské kontrole skrz vrata či přes zídku a následnému hodnocení nic neunikne.

Trvalé provizorium

Venkovská krajina je velkorysá a najde se v ní místo i pro neobvyklé či netradiční stavby, ve kterých se (světe, div se) trvale bydlí.
Slovo „maringotka“ vzbuzuje romantické představy o kočování, cirkuse, pouti či rekreaci. Jejich zlatý věk už pravděpodobně skončil, tu a tam však dosud stojí a jsou plné života. Ve srovnání se všemi ostatními druhy bydlení jsou totiž mimořádně levné, dostupné a na rekonstrukci nenáročné. Zvláště pokud se zaparkují například dvě vedle sebe a přistaví se veranda, vznikne bydlení na 36 metrech čtverečních. To je stejná plocha, na které se musí „poskládat“ nejedna městská rodina. Na rozdíl od městského bytu ovšem z maringotky vycházíte rovnou do zahrady, do krajiny.
Maringotka poslouží jako (více nebo méně trvalé) provizorium „- než si postavíme něco většího“, jako výraz životní filosofie jednoho či minimálních potřeb druhého, jak je libo.

(+) Nedostatek prostoru v maringotce lze řešit velmi kreativně: přilehlá stodola alias šatna, králikárna, sklad a herna dětí.

(+) Opěrná konstrukce pro komín od kamen: oboje se kvůli úspoře prostoru instaluje pouze na zimu.

(+) Tuto maringotku si původně pořídili mladí manželé jako provizorní bydlení, než na pozemku starého zemědělského dvora postaví rodinný dům. Jak přibývaly děti (tři), přibyla i další maringotka a vstupní přístavba, dimenzovaná přesně na šířku klavíru, aby měly děti kde cvičit. Okolní stodoly bohatě pokryjí potřebu úložných prostor. Stavba domu sice ještě nezačala, ale plány už existují.

Je v tom možná něco z původní svobody kočovníků, že se stavitelé provizorních obydlí obvykle neohlížejí na architektonický ráz okolí, historii či stavební zákon. Taková jurta uprostřed malebné středočeské vesničky působí nepochybně exoticky. Jelikož je však postavena skromně a účelně, evidentně z tuzemských materiálů, a jelikož zde ze své podstaty nebude stát navždy, lze ji na vesnici s pobavením či pochopením akceptovat jakožto obecního exota, jako důkaz, že globalizace došla skutečně až sem, na naši náves.