„Vojtíšku, podíváš se mi na internet, jak mi jedou autobusy do Příbrami?“ žádá děda vnuka.
Dublovice jsou na trase Příbram-Sedlčany, tak je spojení dost dobré, ale přece jen je lepší vědět to přesně. Koneckonců, pořád se to mění a děda do Příbrami necestuje tak často.
„Nemůžu, dědo,“ odsekne Vojta. Je dnes nějaký naštvaný.
„Copak se stalo?“ pátrá děda. Vnukovo špatné rozpoložení mu neuniklo.
„Nesmím na počítač, máma mi to zakázala,“ žaluje Vojta, milovník počítačových her.
„Cos provedl?“ sonduje děda.
„Ale, to je kvůli těm blbejm válkám!“ ulevuje si Vojta.
„Kvůli válkám?“ nechápe děda.
„Dostal jsem pětku z dějáku. Jsem si tak trochu splet první a druhou,“ vysvětluje Vojta.
„Války jsou blbé, jak říkáš, to máš pravdu,“ připouští děda a kouká se někam do dáli. „Mně se ale bohužel nepletou…“
„Bo-hu-žel? Jak to – bohužel,“ zajímá Vojtu.
„Když zažiješ válku na vlastní kůži, to se zapomenout nedá…“
„Ty jsi tak starej, dědo?“ vypadne z vnuka.
„No, nejsem zrovna mladý, tvého tátu jsme měli dost pozdě a na tebe se rodiče taky načekali, ale odpovím ti takhle: Byl jsem asi tak starý jako ty, když začala ta druhá válka.“
„Stříleli na tebe?“ vpadne dědovi do vzpomínání vnuk.
„Nestříleli, na mě ne, ale i tak to bylo hrozné.“
„Co třeba?“ jeví zájem Vojta.
„Němci rozdělili vesnici, polovina lidí se musela vystěhovat.“
„Jak - vystěhovat?“ nedokáže si představit Vojta.
„No, hlavně rychle. Dali nám na to jen pár dní.“
„A kam jste jako šli?“ ptá se udiveně Vojta.
„Jak kdo. Někdo šel do Borotic, my jsme šli k babičce do Krásné Hory. To byla tvoje praprababička – víš, ta, jak ji mám na obrázku nad postelí.“
„To měli tak velkou chalupu?“ diví se Vojta.
„Vůbec ne. V jedné místnosti bydlela babička s dědou a s dcerou, v druhé jsme byli my, tedy můj tatínek – její syn, moje maminka, já a moje sestra.“
„No to muselo bejt hustý,“ dochází Vojtovi při představě, že by neměl svůj pokojík a byl by v jedné místnosti se svou sestrou a ještě k tomu s rodiči!
„Dědo, a co bylo s tou původní chalupou?“
„Němci si tam zřídili lazaret. Kurýrovali tam svoje vojáky,“ vysvětluje děda.
„Aha. A po válce vám to vrátili?“
„No, vrátili, ale v dezolátním stavu.“
„Vybydlený, jo?“
úryvek z textu, Hana Synková