Řekněte si tři známá slova: obr, zubr, habr. Člověk, zvíře, rostlina. Znějí podobně a vyvolávají i podobnou představu něčeho tvrdého, nezlomného, houževnatého. Postaví-li se vám do cesty jeden z nich, tušíte, že neuhne ani obr, ani zubr, ani habr. Viděl jsem jednou na stráni habr, jehož větvím stanula v cestě velká borovice. Větve habru neuhnuly, svíraly borovici a hluboko se zarývaly do její dřeně. Vypadalo to, že nebohá borovice sevření podlehne. Nakonec ale habrová vidlice praskla a oba stromy žijí vedle sebe dál.
Vzezření habru připomíná tělo zápasníka. Podsadité, samý sval a šlacha. Roste pomalu, jaksi zarputile, kmen se kroutí a pomalu sílí.
Dobře snáší stín i slunce, jen na mokrých půdách se mu nedaří.
Někdy roste jako keř s mnoha kmeny v jednom hnízdě, jindy je to strom s doširoka rozprostřenými větvemi. Jestlipak víte, že habry mají oříšky? Jsou ale příliš malé na to, abychom si na nich pochutnali, vždyť v jednom kile jich je téměř 24 000.
Habrové husté, pevné a houževnaté dřevo je nejtvrdší z našich dřev. Používá se ho na palice, topůrka a násady.
Porazíš-li habr, z pařízku zakrátko vyrazí celá skupina malých habříků, které vesele žijí dál na společné noze. Tvoje sekera ho nezničila.
Volně zpracováno podle knihy J.S. Duriše O našich stromech